Českými dráhami jezdím roky. Už od střední školy a nikdy jsem od tohoto zlozvyku úplně neopustila, i když při každé potřebě cestovat nejdřív pátrám po jiných možnostech. Jako pravověrný fanoušek mám dokonce IN kartu, a to už něco znamená.

Chci tím říct, že jsem zvyklá na ledascos. Od prapodivných spolucestujících až po několikahodinové zpoždění. Ale abych zůstala stát v noci na peróně potom, co mi nádražáci nechali odjet vlak, to se mi stalo poprvé.

Slasti a strasti Moravy

Seběhlo se to tak. Zase jednou jsem byla o víkendu navštívit rodinu na Moravě. Nechtělo se mi je opouštět, a tak jsem svůj odjezd nechala až na poslední možný vlak. Večerní přímák směr Brno. Zásadní chyba.

Stojím si takhle na nádraží a čekám na příjezd té spásy, když mi dojde, že je vlastně výluka. Takže přímák se konat nebude, čeká mě půlhodinové popojíždění autobusem. A taky jo. Železná lady z amplionu za chvilku hlásí náhradní autobusovou dopravu na trase. Jenom doufám, že nás nepojede moc. ČD mají takový nepříjemný zlozvyk nacpat celý dlouhý vlak do jednoho autobusu.

Překvapení je zdarma

Venku padne tma. Zhruba v devět náš spěšák definitivně zastavuje v Horní. Paní průvodčí nás vyhazuje – před budovou čeká autobus. Všichni nasedněte. Kdo potřebuje do Brna, musí do autobusu. Lidé poslušně nasedají a rozkodrcáme se přes všechny možné –ivy, -ovy a –ice. Celý vlak se skutečně smáčkne v jedné pojízdné konzervě. Jedeme hlava na hlavě a trvá to dlouho. Než autobus zajede ke každému nádraží, než se lidé prodřou davem, minuty neúprosně skáčou. Do Města přijíždíme podstatně prořídlí s desetiminutovým zpožděním.

Následuje scéna jako z filmu. Dveře autobusu se otevřou a všichni vystřelí do podchodu, na nástupiště číslo tři. Někteří dokonce popobíhají. Vyvlečeme kufry na perón, kde pokuřují dvě ženy v oranžových vestičkách úklidové čety. Jedna pobaveně mrkne na malý dav: "Jdete pozdě. Před deseti minutami vám to odjelo."

Sejdou se takhle v jednom bytě dva Indové, německý geek a blondýna a... není to vtip. Přesně takhle vypadal můj sobotní večer.

V sobotu večer jsem se rozhodovala, jestli vyrazit za mými novými indickými známými, nebo ne. Potíž byla v tom, že tentokrát mělo být setkání u nich "doma" a nebyla jsem si vlastně ani jistá tím, kdo všechno by měl dorazit. Jet někam za dvěma neznámými chlapy do restaurace je jedna věc, ale jet k nim sama samotinká na byt je věc naprosto odlišná. Pánové se navíc stihli přestěhovat z hotelu někam do bytovek, protože na víc nocí jim hotel prostě nevyšel. Nakonec jsem ale přece jenom nabrala odvahu. Raul a Navi přece měli vařit a ten první den se jako šílenci se sekáčkem nejevili. Vzala jsem jim láhev vína na rozloučenou a vydala se ven.

Syndrom příliš mnoha kriminálek

Přišlo mi, že už cesta samotná nevěstila nic dobrého. V šalině si ke mně přisednul nějaký ožralý chlap, který celou cestu navazoval konverzaci se svým vlastním stínem. Pak následovalo hledání správných domovních dveří.

Byt, ve kterém Raul s Navim zrovna sídlili, byl víceméně holobyt. Majitel se hodlal přibližně do dvou týdnů vystěhovat, a tak to tam taky vypadalo. Byla tam kuchyňka a pak už skoro nic. Nic, kromě malého stolíku, sedačky a obří povlečené nafukovačky na zemi, nad kterou svítily dvě žárovky. Krátce po mém příchodu jedna praskla. Scéna jako vystihnutá z úvodu kriminálky Las Vegas. Když jsem si sedala na ten gaučík, měla jsem slušně nahnáno. Raul odšrouboval jakési italské víno a nalil mi skleničku a já si říkala, jak mi do toho beztak něco nasypali (to mám zase z Colomba).

Bylo někdy před půlnocí, když jsem s partičkou naprosto neznámých Indů v jedné nejmenované brněnské restauraci zasedla k vegetariánské verzi masaly. Kuchař mi k tomu nalil whiskey a majitel se vášnivě rozvykládal o svých koníčcích. Tedy, když jsem zvažovala, jestli se potkat s jedním indickým couchsurferem tady v Brně, napadaly mě různé možnosti, jak by se večer mohl vyvíjet. Ale tohle jsem fakt nečekala.

Když jsem odjížděla z Londýna, slíbila jsem si, že začnu přes couchsurfing potkávat víc lidí. Tak bezvadná komunita tam byla. Jenže v Brně to s těmi srazy není zas tak slavné. Veškeré eventy tady čítají zhruba dva lidi. A na to jsem se ještě neodhodlala.

Začalo to v pondělí, když mi Raul napsal, že cestuje po České republice a míří do Brna. Jestli se nechci sejít, že hledá parťáka. Tou dobou byl pátek ještě fakt daleko, tak jsem to odbyla s tím, že uvidím podle času. Na sobotu jsme totiž s přáteli plánovaly túru po Jižní Moravě, v tom případě nějaké pozdní páteční setkání nepřipadalo moc v úvahu. Jenže, v tu nejnevhodnější chvíli přišly deště a my se v pátek osm v konverzaci usnesli, že to asi nebudeme riskovat. A všechny plány byly v tahu.

Dlouho jsem přemýšlela nad tím, jak tuhle kapitolu svého londýnského pobytu nazvat. "Pařba v centru" je nuda, "Sobotní povyražení" zase zní, jakože co všechno se tam nezvrhlo (třeba skleničky a talíře) a to nechcete. No dobře, já to nechci. Napadla mě taky Dlouhá noc, ale to by mě místní duo celebrit zažalovalo kvůli autorským právům. Takže bych to řekla asi takhle. Couchsurfeři měli sraz. A trošku se protáhl.

Sobotu jsem zahájila v Notting Hillu. Byla jsem totiž pevně odhodlaná nechodit jen po památkách jako typický turista, ale trochu si to místo užít z jiné perspektivy. Chtěla jsem něco netradičního a to mi nabídlo hned zrána Airbnb. Zabookovala jsem si totiž túru s jedním Londýňanem. Přišlo mi to fajn, protože jediné, co jsem o téhle čtvrti věděla, je to, že tam Hugh Grand zamlada vedl ošuntělé knihkupectví. Takže jsem trochu potřebovala rozšířit obzory.

To je tak. O cestě do Londýna jsem snila dlouhou dobu, ale nikdy jsem se tam nepodívala. Ani když ostatní do téhle profláknuté destinace jezdili na základních a středních školách na výlety. Vždycky, když jsem se přihlásila já, padla cestovka, partnerská organizace vypověděla smlouvu nebo nebyl dostatečný zájem z řad mých (povalečských) spolužáků. A tak plynul čas a já si pořád říkala: Jak já bych se tam chtěla podívat! A místo toho jsem se rozjela do Bulharska, Turecka, do Států a ostrovy stále nic. Kdy se to změnilo? Nedávno mě zase začaly svrbět nohy a já si uvědomila, že to nepřestane, dokud se někam nerozběhnu. Jak jsem tak brouzdala po letenkách, zjistila jsem, že Ryanair prodává lety do Londýna po dvě stě padesáti korunách za cestu. A bylo to.

Největší, nejkouzelnější a nejpromakanější broadwayská show The Illusionists přijela do Prahy s tím, že upgradovala kouzla na level 2.0. Kam se hrabe nějaký David Copperfield, přicházejí Iluzionisté, kteří povýšili svět triků na úroveň, ze které vám exploduje hlava. Přesněji řečeno "posunuli kouzelnickou tradici", "využívají nejnovější technologie, světelné efekty" a tak dál. Všechny tyhlety přísliby zapříčinily, že jsem se na jejich lednové vystoupení těšila jak na první výplatu. A ono nic.

Syndrom růžových brýlí

Když jste na cestách a jedete low cost, v překladu "šetřím, na čem se dá", je dost možné, že skončíte u couchsurfingu. Je to totiž nejen způsob, jak zachránit nějakou tu kačku, ale taky se takhle báječně poznávají noví lidi. Gaučování může být skvělý zdroj zážitků. No řekněte – není super poznávat nová místa očima jejich obyvatel? Dostávat od nich tipy, sdílet historky, dát si drink a tak?

Věci ale mají své plusy a mínusy a to kupodivu platí i v případech, kdy se snažíte cizímu člověku nacpat do postele. Čistě teoreticky se může zvrtnout snad všechno. Já jsem sice ten typ, který zvažuje pro a proti. Jenže to většinou končí tak, že definitivně stižena bezbřehým nadšením hodím všechny starosti za hlavu, protože mně se samozřejmě nic z toho nestane, že jo.

O taxikářích se poslední dobou mluví docela často a to, co prosakuje do médií, je hodně na pováženou. A to jsem mírná, jinej by řekl, že vyvádějící taxikáři jsou na přesdržku. Já samozřejmě ne.

K čemu se ale chci dostat je to, že letité zkušenosti s různými řidiči na různých místech mě utvrdily v tom, že v českých taxících se pohybuje opravdu rozmanitý sběr osobností. Na co ovšem narazíte nejčastěji, jsou tři základní druhy typické pro české podnebí: Socan, Balič a Mlčoun.

Zdroj obrázku: Scott Walsh

Socialista

Socialista, mezi laickou veřejností známý též jako Socan, je typ taxikáře, který svou mentalitou zamrzl někde v minulém století. Mezi jeho typické znaky patří to, že se své oběti snaží ždímat do poslední kapky a stále ještě si neuvykl na posun doby. Sem v podstatě patří ten známý pražský sběr. Když se o tomhle mluví, vždycky se mi vybaví Luděk Sobota z komedií Zítra to roztočíme, drahoušku a Co je doma, to se počítá, pánové. To je ukázkový prototyp své doby a taky ukázkový prototy taxikáře Socana – Sobota všechny své důvěřivé zákazníky sprostě okrádal a ještě se tím chlubil, což mu samozřejmě vyneslo uznání nejbližšího okolí.

Taxikáři Socani se dělí na dva poddruhy, je to tzv. Socialista Bodrý Strýček a Socialista Protiva. Strýček se na vás zářivě směje jako sluníčko, rukama mává napravo nalevo, sem tam něco doporučí, přidá dobrou radu, k tomu ještě vtípek a sám se mu zasměje. Při tom všem vás povozí po městě několikrát kolem dokola, aby mu naskákaly kilometry na tachometru. A plať.

Protivovy charakteristické znaky jsou stejné, mění se však postup vůči oběti. Protiva už od začátku působí mlčenlivě až odměřeně. Když se potkáte, možná prohodí pár slov, po chvilce si ale všimnete, že ten chlap je nějaký divný. Na otázky ohledně cesty odpovídá podrážděně, odsekává, případně se s vámi začne hádat. Zjednodušeně řečeno – začnete se tlouct do hlavy, k čemu že jste to vlezli.

Byla bych ochotná komukoli kdykoli přísahat, že jsem inteligentní, šikovný člověk. Vážně. A taky pěkný a schopný, když už jsme u toho (aneb pochval se sám, stejně to za tebe nikdo neudělá). Jenže... občas se mi děje takový bizár, že to asi na první pohled moc nevypadá (tím se nejspíš vysvětluje, proč to nikdo nedělá).

Jednoho stále ještě krásného slunečního dne jsem se chtěla dopravit na zastávku Štefánikova čtvrt, kam jezdí šalina č. 5. Měla jsem už po práci, cílový obchod za hodinu zavíral, zkrátka čas hnout kostrou. Tak jsem se postavila na Moravské náměstí, v uších sluchátka, hodinky na ruce, nervózní tik v noze. Když se v dálce vynořila tramvaj, jen jsem ji přejela pohledem, aniž bych nějak výrazněji kontrolovala zářící číslo na předním skle. Prostě bylo "kulaté", to přece znamená 5. Suverénně jsem nastoupila dovnitř, oči na empétrojce.

Jeli jsme už nějakou dobu, když ke mně konečně dolehl zvuk hlášených zastávek. Ta poslední zněla nějak divně. Zmateně jsem koukla na informační panel nad hlavou. Tam se mi do očí vysmívalo č. 3. Do háje. Nemám čas ztrácet čas! Rozhodnutá okamžitě vystoupit jsem se cpala ke dveřím. Na nejbližší zastávku jsme přijeli v okamžiku, kdy na druhé straně postávala šalina z protisměru. Přeběhla jsem silnici, bez rozhlížení do ní naskočila po vzoru parkurů Jamese Bonda a dveře se okamžitě zaklaply.

Kdo jsem já?

• Nadšenec do cestování, knih, dobrého vína a ještě lepších historek. Miluju, když můžu vyrazit mezi lidi, nasávat nové příběhy, zkušenosti a atmosféru.
• Píšu si osobní blog, kam přidávám věci, které stojí za to si někam zapsat. Něco ze všedního života, postřehy, názory, cestování (možná že se to časem trošku vytříbí a nebude to jeden velký guláš se šesti).
• Je to pro mě především zábava a skvělý relax, takže ode mě (tady) nečekejte příspěvky k politice, komentáře současného dění a podobně. Jo a módu. Sice jsme kámošky, ale tak velké zas ne.
  

Vaše Želva z Brna