Jak jsem si v Londýně nedala fish & chips

To je tak. O cestě do Londýna jsem snila dlouhou dobu, ale nikdy jsem se tam nepodívala. Ani když ostatní do téhle profláknuté destinace jezdili na základních a středních školách na výlety. Vždycky, když jsem se přihlásila já, padla cestovka, partnerská organizace vypověděla smlouvu nebo nebyl dostatečný zájem z řad mých (povalečských) spolužáků. A tak plynul čas a já si pořád říkala: Jak já bych se tam chtěla podívat! A místo toho jsem se rozjela do Bulharska, Turecka, do Států a ostrovy stále nic. Kdy se to změnilo? Nedávno mě zase začaly svrbět nohy a já si uvědomila, že to nepřestane, dokud se někam nerozběhnu. Jak jsem tak brouzdala po letenkách, zjistila jsem, že Ryanair prodává lety do Londýna po dvě stě padesáti korunách za cestu. A bylo to.

Ráno v ten očekávaný čtvrtek jsem měla letenky, lístky a doklady překontrolované snad milionkrát. Co pět minut jsem se šla podívat, jestli z toho batohu někam neutekly a pořád jsem si dokola přehrávala v hlavě, co dalšího bych ještě mohla nutně potřebovat. Tohle byl vůbec první výlet, který jsem od A do Z chtěla podniknout sama na vlastní pěst, a tak mě trochu sžíral pocit nejistoty, že jsem někde udělala chybu. Takže jsem opatrně kontrolovala letenky ještě po cestě na letiště. Naštěstí se stále nehnuly z místa.

Ryanair přiletěl na Stansted se slabým dvouhodinovým zpožděním. Když jsem se pak konečně vymotala z příletové haly, čekaly mě venku nejslavnější symboly Království: pořádný slejvák a hejno havranů. Na uvítanou. I když je tím Británie známá, přiznávám, že zrovna takhle jsem si to nepředstavovala. Ale co už. Prostě jsem nahodila batoh, vytáhla jízdenku a jela se ubytovat.

Moje hostitelka z Airbnb už mě dávno čekala.

To nejlepší z Toweru

Své výletování jsem zahájila v pátek návštěvou Tower of London. Nemá smysl vykládat o tom, co všechno se v pevnosti skrývá a že se tam dá strávit půl dne. Já chci jen říct, že jsem si lístky koupila dopředu právě na pátek a naprosto bezelstně jsem se tam vydala hned po desáté ráno. Byl to geniální tah. Nevědomý, ale geniální, protože Tower byl tou dobou stále ještě poloprázdný.

První věc, kterou chce člověk vidět, když vleze do pevnosti chránící britské korunovační klenoty, jsou pochopitelně britské korunovační klenoty. V době, kdy jsem tam došla já, nestál na nádvoří vůbec nikdo, kromě strážkyně u vchodu, která mě upozornila, že nesmím fotit. Takže jsem si to prošla jako pán. Vevnitř už se sice vyformovala menší skrumáž, ale za čtvrt hodiny jsem stála na běžícím pásu s nosem (téměř) nalepeným na skle a v hypnóze pozorovala tu třpytící se nádheru. A protože místa a času byla spousta, dala jsem si tuhle okouzlující jízdu několikrát. Byla bych před všemi těmi úchvatnými korunami a žezly schopná strávit i půl dne, ale to už by mě nejspíš ochranka sejmula za plánování loupeže. Z bezpečnostních důvodů jsem se tedy chtě nechtě (nechtě!) nakonec vykopla ven. Nutno dodat, že jsem se pak vydala na prohlídku expozice brnění, a když jsem se znovu ocitla na nádvoří, stálo tam toto:

Takže ranní návštěvu Toweru vřele doporučuju.

Ten den následovala procházka po St. Katharine Docks, odkud jsem se podél Temže vydala na London Bridge a Borough Market. Tou dobou mě už užíral slušný hlad. Dát si burger, sandwich, nebo pie? Mořské plody? Všechno dohromady? Chci jako dezert čokoládu nebo karamel? Na Borough Market to hraje barvami, vůněmi a chutí. Člověk by se tam najedl už jen z toho, jak prochází kolem a nemyslím to obrazně. Řada prodejců dává kolemjdoucím ochutnat, protože doufají, že vám to zachutná a koupíte si nášup. Potvrzuju, tahle taktika funguje dokonale. S láskou a slinou na jazyku budu vzpomínat na místní paellu, ke které mně druhý stánkař odvedle ještě velkoryse přihodil pár vlastních slávek, jen tak za úsměv. Sice jsem si od rána plánovala konečně vyzkoušet legendární fish&chips, ale kdo by se staral. Uznávám, je to trochu divné, když odjedete do Londýna a dáte si tam španělskou paellu. Ale na britské chutě byla ještě pořád spousta času! Sobota to jistí.