Saturday Night Fever aneb Couchsurfeři jsou kaliči

Dlouho jsem přemýšlela nad tím, jak tuhle kapitolu svého londýnského pobytu nazvat. "Pařba v centru" je nuda, "Sobotní povyražení" zase zní, jakože co všechno se tam nezvrhlo (třeba skleničky a talíře) a to nechcete. No dobře, já to nechci. Napadla mě taky Dlouhá noc, ale to by mě místní duo celebrit zažalovalo kvůli autorským právům. Takže bych to řekla asi takhle. Couchsurfeři měli sraz. A trošku se protáhl.

Sobotu jsem zahájila v Notting Hillu. Byla jsem totiž pevně odhodlaná nechodit jen po památkách jako typický turista, ale trochu si to místo užít z jiné perspektivy. Chtěla jsem něco netradičního a to mi nabídlo hned zrána Airbnb. Zabookovala jsem si totiž túru s jedním Londýňanem. Přišlo mi to fajn, protože jediné, co jsem o téhle čtvrti věděla, je to, že tam Hugh Grand zamlada vedl ošuntělé knihkupectví. Takže jsem trochu potřebovala rozšířit obzory.

Po stopách Hugha Granta

Jste-li stejní neznalci jako já, vřele doporučuju túry s Jordanem. Evidentně to tam miloval a pojal to spíš jako výlet za tím nejzajímavějším, co Notting Hill nabízí. Povyprávěl nám to nejpikantnější z místní historie (v tomto domě bydlel vrah, který...), vzal nás na slavná místa z filmů (vím, ve kterých dveřích bydlel Hugh Grant!), dokonce jsme si zastalkovali před domem Claudie Shiffer.

Banksy nesměl chybět

Díky Jordanovi jsem taky objevila Portobello Street Market, což je jedna dlouhatánská ulice plná krámků všeho druhu. Je to ráj pro turisty, protože pokud si chcete odvézt nějakou blbost z cest, pak jste na správném místě. Celé Portobello je obsypané stánky se šperky pochybné kvality, cool železnými cedulkami, oblečením, keramikou, nádobím, nekvalitními hodinkami a vším možným a nemožným.

A taky jsou tady malá kouzelná starožitnictví, z nichž každé jedno vypadá, že by si mohlo z fleku zahrát ve filmu. Portobello bylo kakofonie zvuků a hra barev. Objevila jsem tady dvě věci.

Za prvé: že na Portobellu mají svoje stánky taky Albánci, kteří rádi zvou osamělé turistky na rande (speciálně zdravím Koleziho).

Za druhé: že na konci Portobello Street se nachází Acklam Village, což je takový Borough Market v menším, ale exotičtějším vydání. Je to přehlídka voňavých kuchyní z celého světa, až jsem čekala, jestli tam někde neobjevím švestkové knedlíky.

Můj oběd. Jmenuje se to cachapa a pochází to z Venezuely (aneb další typické britské jídlo). Sladká kukuřičná placka plněná kuřecí směsí, hromadou sýra, avokádem a smaženým banánem. Hipsteřina jako prase, ale tahle neuvěřitelná kombinace byla to nejlepší, co jsem za dlouhou dobu jedla!

"Vypadáš ztraceně. Ty budeš patřit k nám!"

Ten den se v St. James parku konal velký couchsurfingový sraz, který jsem si nemohla nechat ujít. I když už jsem pár couchsurfingových zážitků stihla nasbírat, tohle byla novinka. Když jsem kolem šesté večerní konečně dorazila na místo, byl park plný hloučků pohodlně rozsetých v trávě a já marně hledala, která ze skupinek je ta moje. Naštěstí mi vyrazil naproti dlouhán se slovy "Vypadáš ztraceně. Ty budeš patřit k nám!" Jmenoval se Kurt a upřímně, asi na čtyři výjimky je to jediné jméno, které si z toho dne pamatuju.

V tom parku se sešlo na padesát couchsurferů, kteří tou dobou pobývali v Londýně. Místní surfeři, aupairky, studenti na stipendijním pobytu, rychloběžky jako já, které jenom v rychlosti proletěly skrz. Skupina absolutně odlišných lidí, které spojoval stejný zájem: cestování.

Pro mě to v sobě mělo něco kouzelného, protože tady doma moc takových podobných neznám. Tam v St. James parku naopak moje skromné výlety bledly ve srovnání s lidmi, kteří strávili roky na cestách. Nebo si takhle jako já vyjíždějí dvanáctkrát do roka. Bylo to úžasné inspirativní setkání, které mě utvrdilo v tom, že tohohle životního stylu se hned tak nevzdám, naopak, že na něm musím ještě zapracovat.

Vydrželi jsme klábosit několik hodin. Když se setmělo, Kurt zavelel odchod na párty. V tu chvíli se celá jedna část parku zvedla a v průvodu (a za zpěvu!) jsme vyrazili kamsi do neznáma přes Trafalgar Square.

Kdysi kdesi v noci

Tahle situace mě zastihla dost nepřipravenou, protože jsem se náhle ocitla v noci kdesi v Londýně, aniž bych přesně věděla, kde jsem a jak se odtamtud mám dostat. Když jsme si s Kurtem dávali první drink, bylo jasné, že to bude hodně dlouhá noc, protože nemám kam odejít.

Ale ono to vlastně bylo dokonalé. Jestliže chcete zažít něco, co nezažije každý turista, a to já přesně chtěla, tak tohle k tomu mělo velice blízko. Ta noc byla jeden velký seznamovák. To si takhle chvíli vykládáte s Japoncem a pak si najednou dáváte panáka se skupinkou támhle u baru a ani nevíte, jak jste se tam dostali. Do toho přiběhne dvojice v bílých tričkách, cpe vám pod nos lihovku a chce váš podpis. Třikrát se každého ptáte na jméno a stejně to v tom návalu lidí vzápětí popletete.

Byl to neuvěřitelný večer, takových není moc. Přežila jsem ho a ráno se dostala domů. Za světla jsem nakonec zjistila, že vlastně trefím. Se svým hostitelem jsem se srazila ve dveřích, když odcházel do práce. Jen se smál.