O couchsurfingu a syndromu růžových brýlí

Syndrom růžových brýlí

Když jste na cestách a jedete low cost, v překladu "šetřím, na čem se dá", je dost možné, že skončíte u couchsurfingu. Je to totiž nejen způsob, jak zachránit nějakou tu kačku, ale taky se takhle báječně poznávají noví lidi. Gaučování může být skvělý zdroj zážitků. No řekněte – není super poznávat nová místa očima jejich obyvatel? Dostávat od nich tipy, sdílet historky, dát si drink a tak?

Věci ale mají své plusy a mínusy a to kupodivu platí i v případech, kdy se snažíte cizímu člověku nacpat do postele. Čistě teoreticky se může zvrtnout snad všechno. Já jsem sice ten typ, který zvažuje pro a proti. Jenže to většinou končí tak, že definitivně stižena bezbřehým nadšením hodím všechny starosti za hlavu, protože mně se samozřejmě nic z toho nestane, že jo.

Můj první couchsurfing aneb Když se to podělá

Mé couchsurfingové poprvé proběhlo v Jersey City. S mým hostitelem, říkejme mu Jim, jsme se domluvili zhruba měsíc až tři týdny předem. Na profilu měl napsané, že couch je pro něj životní styl. A proto taky odmítá lidi, kteří jen shánějí postel zadarmo, a preferuje ty, kteří se chtějí bavit. Tehdy jsme na sebe s kámoškou mrkly – to je něco pro nás. Chlapík měl profil plný pozitivních recenzí, což trochu zmírnilo mou nejistotu.

Nadešel den D. Cesta s kufry do NYC a dál do Jersey zabrala celý den. Bylo to vyčerpávající. Do Jersey jsme dorazily s dvouhodinovým zpožděním, setmělo se a do toho jsme ještě bloudily. Měly jsme toho plný kecky a strašně jsme se těšily na moment, kdy se stulíme někam do koutku, a svět nám dá na chvilku svátek.

U dveří Jimovy bytovky jsem si uvědomila, že nevím, jak se ten člověk jmenuje, takže nemůžu zvonit. Jediné, co jsem měla v ruce, byla jeho přezdívka a telefon. Nevadí. Volám, volám, nikdo to nebere.

Když to Jim po deseti minutách zvedl, začala jsem se mu omlouvat za zpoždění, načež na druhé straně zavládlo dlouhé, snad věčnost trvající ticho. Pak Jim konečně pronesl: "A kdo volá?"

To mě vykolejilo. Připomněla jsem mu náš deal, znovu se omluvila za pozdní příjezd a druhá strana zase nic. A Jim řekl: "Ale já nejsem doma." Ukázalo se, že na nás zapomněl a normálně si odjel do NYC, kde v tu chvíli seděl na rande. I když těžko říct, jestli seděl. Každopádně byl na rande a někde v trapu. Pak dodal, že se ozve a položil to. V hlavě se mi v tu chvíli jako na povel vynořily všechny ty historky o tom, jak je couchsurfing nespolehlivý, přetlačovaly jedna druhou a volaly "Ty krávo!"

Dřepěly jsme s mou drahou cestovatelskou polovičkou na patníku před domem, ve čtvrti, kde prošli dva lidi za pět minut a všichni se hádali, nebo minimálně něco pořvávali. Jim ale skutečně zavolal zpátky a oznámil nám, že zrušil schůzku a jede domů. Do půl hodinky je u nás.

My mezitím kuly náhradní plán. Za tu hodinu a čtvrt čekání jsme se zmohly na: "prostě budeme obcházet baráky, jestli někdo nemá volný gauč," a "u někoho na zahradě si postavíme stan."

Životní styl

Konečně zastavil taxík a z něj vylezl malý Asiat, který mi sahal někam pod ramena. Ukázalo se, že Jim s tím stylem nepřeháněl. Jeho malý byteček se skládal ze dvou místnostní a v té jedné s rozkládacím gaučem se roztahovaly dvě francouzské couchsurferky. Jim tu organizaci úplně nezvládl, no. Ale zase ho šlechtí to, že nám uvolnil svoji ložnici, když už to tak pohnojil.

Pak nastala ta chvíle, kdy nás začal tahat ven do města, zatímco my, unavené a vystresované se chtěly jen natáhnout. Moc se mu to nelíbilo (i když ono se není čemu divit, zvážíme-li, že kvůli tomu zrušil rande). Tak jsme se usnesly, že jsme mu slíbily zábavu, budiž teda podělaná zábava.

Asi na ten večer nikdy nezapomenu, protože jsme se dostaly víc do centra, kde podniky jely 24/7. Všechno přetékalo světlem a pulzovalo životem. Šli jsme na jídlo a drink do baru na břehu řeky Hudson, kde nás naprosto okouzlil výhled na osvětlený Manhattan, příslib to věcí příštích.

Když jsme se v noci vrátili k Jimovi domů, Francouzky byly stále ještě vzhůru. Ze zdvořilostního "A kam máte namířeno dál?" se nakonec vyklubal docela plodný rozhovor, během kterého jsme našeho nebohého hostitele tak trochu vyšachovaly ze hry. Svalil se do křesla u televize a vytuhnul. Když jsme se mu rozvalily v posteli, stále ještě tam spal. Zkroucený a v obleku, který si od nevydařeného rande nestihl sundat.