Sejdou se takhle v jednom bytě dva Indové, německý geek a blondýna a... není to vtip. Přesně takhle vypadal můj sobotní večer.
V sobotu večer jsem se rozhodovala, jestli vyrazit za mými novými indickými známými, nebo ne. Potíž byla v tom, že tentokrát mělo být setkání u nich "doma" a nebyla jsem si vlastně ani jistá tím, kdo všechno by měl dorazit. Jet někam za dvěma neznámými chlapy do restaurace je jedna věc, ale jet k nim sama samotinká na byt je věc naprosto odlišná. Pánové se navíc stihli přestěhovat z hotelu někam do bytovek, protože na víc nocí jim hotel prostě nevyšel. Nakonec jsem ale přece jenom nabrala odvahu. Raul a Navi přece měli vařit a ten první den se jako šílenci se sekáčkem nejevili. Vzala jsem jim láhev vína na rozloučenou a vydala se ven.
Syndrom příliš mnoha kriminálek
Přišlo mi, že už cesta samotná nevěstila nic dobrého. V šalině si ke mně přisednul nějaký ožralý chlap, který celou cestu navazoval konverzaci se svým vlastním stínem. Pak následovalo hledání správných domovních dveří.
Byt, ve kterém Raul s Navim zrovna sídlili, byl víceméně holobyt. Majitel se hodlal přibližně do dvou týdnů vystěhovat, a tak to tam taky vypadalo. Byla tam kuchyňka a pak už skoro nic. Nic, kromě malého stolíku, sedačky a obří povlečené nafukovačky na zemi, nad kterou svítily dvě žárovky. Krátce po mém příchodu jedna praskla. Scéna jako vystihnutá z úvodu kriminálky Las Vegas. Když jsem si sedala na ten gaučík, měla jsem slušně nahnáno. Raul odšrouboval jakési italské víno a nalil mi skleničku a já si říkala, jak mi do toho beztak něco nasypali (to mám zase z Colomba).
Jak jsme se rozrostli o jednoho Němce
Tahle děsivě vypadající katastrofa naštěstí netrvala moc dlouho. Přibližně do deseti minut dorazila i Marta! Nekecali! Vzápětí se ukázalo, že ve vedlejším pokoji sídlí jakýsi Němec, který si ho na měsíc pronajal kvůli práci. Když se vyloupl ze stínů, ukázalo se, že ta vytáhlá hubená tyč je docela mladý chlap. S propadlými tvářemi, rozcuchanou hlavou a nervózním výrazem, což přisuzuju tomu, že proseděl celý den za kompem a usilovně makal. Co se dostal do Brna, nebyl Benny snad kromě nezbytných pochůzek za potravinami venku ani jednou. V tom nouzovém osvětlení se mu navíc pod skleněnýma očima rýsovaly temné stíny, které mu dodávaly mírný psychopatický výraz. Indové už se s ním ale během jediného dne stihli skamarádit (rozuměj, uvařili mu), takže se k nám na naši rozlučkovou večeři přidal.
Pod taktovkou Charlieho Chaplina
V téhle šílené sestavě (myslíte, že by se tahle pětka za jiných okolností jinak někdy sešla?) jsme pak vydrželi klábosit ještě pár hodin. Navi pouštěl své oblíbené bollywoodské písničky, Benny se ukázal jako milý a hovorný člověk. Komunikativnější, než byste od něj na první pohled čekali. A protože mi podrobně a obsáhle začal vysvětlovat svoji práci, potvrzuju, že měl i za ušima. Benny měl sen projet svět na kole, jakmile dokončí všechny přípravy, což byl taky důvod, proč nevycházel mezi lidi. Taky si postěžoval, že se s ním za normálních okolností (bůh ví proč) nájemci střídající se ve vedlejším pokoji nebaví. Nabídla jsem mu, ať jde ven s námi, ale nakonec se uchýlil zpátky do stínů.
No a pak následoval Charlie a dlouhá noc, při které mí dva indičtí společníci až nebývale hladce zapadli do pařícího davu. Představili mi kuchaře z další indické restaurace, po jednom společném tanci už mám pozvání na oběd!
V tuhle chvíli už jsou oba zpátky v Indii. Raul mi psal, že to víno otevřeme spolu, až jednou přijedu za ním. Tak uvidíme, jestli se mu nezkazí.
Do Indie chci ale taky.
Obrázek: mydala blog