Bylo někdy před půlnocí, když jsem s partičkou naprosto neznámých Indů v jedné nejmenované brněnské restauraci zasedla k vegetariánské verzi masaly. Kuchař mi k tomu nalil whiskey a majitel se vášnivě rozvykládal o svých koníčcích. Tedy, když jsem zvažovala, jestli se potkat s jedním indickým couchsurferem tady v Brně, napadaly mě různé možnosti, jak by se večer mohl vyvíjet. Ale tohle jsem fakt nečekala.
Když jsem odjížděla z Londýna, slíbila jsem si, že začnu přes couchsurfing potkávat víc lidí. Tak bezvadná komunita tam byla. Jenže v Brně to s těmi srazy není zas tak slavné. Veškeré eventy tady čítají zhruba dva lidi. A na to jsem se ještě neodhodlala.
Začalo to v pondělí, když mi Raul napsal, že cestuje po České republice a míří do Brna. Jestli se nechci sejít, že hledá parťáka. Tou dobou byl pátek ještě fakt daleko, tak jsem to odbyla s tím, že uvidím podle času. Na sobotu jsme totiž s přáteli plánovaly túru po Jižní Moravě, v tom případě nějaké pozdní páteční setkání nepřipadalo moc v úvahu. Jenže, v tu nejnevhodnější chvíli přišly deště a my se v pátek osm v konverzaci usnesli, že to asi nebudeme riskovat. A všechny plány byly v tahu.
Přijď za námi
Tou dobou mi Raul na WhatsAppu posílal videa z restaurace, kde měl jeho spolucestovatel zrovna koncert. "Přijď za námi," přistálo mi do mobilu a já si řekla, proč ne. Koneckonců, restaurace je fajn místo na setkání s dvěma cizinci. A když to budou kokůtci, můžu kdykoli odejít. S tímhle jsem se kolem půl deváté vydala na cestu.
Když jsem o půl hodiny později dorazila na místo, koncert už skončil. Ukázalo se, že pánové jsou dlouholetí přátelé. A taky že Raul je vášnivý cestovatel, který tráví půlku života poznáváním míst a podnikáním šíleností. Prostě si třeba takhle zajede do Prahy a udělá si tam letecké kurzy. Díky tomu ale nebyl problém dát si pár písniček ještě jednou, když jsem to teda zmeškala. Po skončení vystoupení totiž většina lidí naopak odešla, takže jsme si společně sedli na zem v prázdné restauraci. Malinký soukromý koncert.
Po jedenácté místní personál definitivně skončil s prací. A šli se najíst. No a protože si skvěle rozuměli s mými novými couchsurfingovými známými a ti zase se mnou, ocitla jsem se u jednoho stolu s nimi. Kuchaři mi na talíř holýma rukama naládovali placku a zeleninu (ať žije hygiena), krátké vlasy nechaly kolovat basmati rýži. Prý si musím dát, mají ji luxusní. A k tomu sklenička whiskey. Zeptala jsem se Basmati Rýže, jak se jmenuje, chci vědět, s kým si ťukám. Možná, že jsem to radši neměla dělat, od té doby na mě začal pomrkávat.
Budeme kamarádi
Konverzace byla čím dál plodnější a moji společníci čím dál veselejší. Raulovi ani Navimu se to moc nelíbilo, prý se takhle Indové nechovají. A tak se začali sbírat, je třeba popojet. Prý si Navi hodí bytu hudební nástroje a půjdeme do Metra. Měla bych dodat, že tam byla i Marta, se kterou se Raul seznámil, když cestovala Indií a kdysi u ní i bydlel. A Marta neměla problém s tím, stavit se k nim na byt. Tak říkám, jdu taky. Rozloučení, Basmati Rýže mě zvala, ať se stavím zas, že budeme kamarádi. Rozhodně přijdu, jídlo mají skvělé, ale asi budu muset počkat, až to vychladne a zapomenou na mě.
Namačkali jsme se do rozvozového vozu, Indové zapředli hovor. Téma nebylo těžké odpozorovat, za chvíli jim z restaurace přinesli jako dárek pár Plzní na cestu. A já se chytla za hlavu, že jsem jim nezaplatila zázvorové pivo. Nevadí, přinesli mi dvě jako dárek.
Někdy v jednu v noci jsme se já, Marta, Raul a Navi ocitli v hotelu. Zezačátku to bylo fajn, Navi se rozvykládal o své lásce k hudbě a o svých láskách tam doma v Indii. Jenže, pak to začalo jít z kopce. Navi totiž Martě slíbil, že jí ještě zahraje a společně se odporoučeli do patra. Já zůstala na gauči sama s Raulem.
Nepovedené rande
Nemůžu na něj říct křivého slova, celou dobu jsme to vedli na lince kámošů, kteří se právě poznali a dali si spolu véču. Ale nedokázala jsem odhadnout, co přesně si od toho slibuje. Tohle je třeba věc, kterou vám málokdo přizná. I když se couchsurfingová komunita tváří hrozně free a přátelsky, není to jen o vyměňování zkušeností a společných zážitcích. Vždycky tam najdete někoho, kdo doufá, že z toho bude něco víc. Byl to Raulův případ? Nevím, ale čím dál víc jsem si začínala připadat, jako na nějakém podivném rande. Taky bylo jasné, že už se nikam nepůjde. Takže jsem se po třetí konečně zvedla a zahlásila odchod.
Samozřejmě se venku zrovna rozpršelo. Modlila jsem se, aby mě Raul nechtěl doprovázet, polohu mého bytu nutně znát nemusí. Naštěstí ne, ale venku mě začal přemlouvat, ať nechodím, prý zmoknu. Nevadí, čas jít. Tak mi dal s sebou na cestu aspoň svou koženou bundu, prý ji nepotřebuje vracet.
Pánové se chtějí zase sejít
Co teď? Pánové se chtějí zase sejít. Prý 4pokoje, víno a večer večere, Raul vaří. A druhý pokus na Metro. Říkám si proč ne, program nemám. Snad stále platí, že když se budou chovat jako kokůtci, můžu odejít. Doufám. Mám tady Raulovu bundu, nechávat si ji nehodlám.
Asi to půjdu omrknout.