Byla bych ochotná komukoli kdykoli přísahat, že jsem inteligentní, šikovný člověk. Vážně. A taky pěkný a schopný, když už jsme u toho (aneb pochval se sám, stejně to za tebe nikdo neudělá). Jenže... občas se mi děje takový bizár, že to asi na první pohled moc nevypadá (tím se nejspíš vysvětluje, proč to nikdo nedělá).
Jednoho stále ještě krásného slunečního dne jsem se chtěla dopravit na zastávku Štefánikova čtvrt, kam jezdí šalina č. 5. Měla jsem už po práci, cílový obchod za hodinu zavíral, zkrátka čas hnout kostrou. Tak jsem se postavila na Moravské náměstí, v uších sluchátka, hodinky na ruce, nervózní tik v noze. Když se v dálce vynořila tramvaj, jen jsem ji přejela pohledem, aniž bych nějak výrazněji kontrolovala zářící číslo na předním skle. Prostě bylo "kulaté", to přece znamená 5. Suverénně jsem nastoupila dovnitř, oči na empétrojce.
Jeli jsme už nějakou dobu, když ke mně konečně dolehl zvuk hlášených zastávek. Ta poslední zněla nějak divně. Zmateně jsem koukla na informační panel nad hlavou. Tam se mi do očí vysmívalo č. 3. Do háje. Nemám čas ztrácet čas! Rozhodnutá okamžitě vystoupit jsem se cpala ke dveřím. Na nejbližší zastávku jsme přijeli v okamžiku, kdy na druhé straně postávala šalina z protisměru. Přeběhla jsem silnici, bez rozhlížení do ní naskočila po vzoru parkurů Jamese Bonda a dveře se okamžitě zaklaply.
Jeli jsme už nějakou dobu, když mi došlo, že ty zastávky zní nějak divně. Zvedla jsem hlavu a zůstala tupě civět na číslo 4. S pocitem, že si počínám jako největší tydýt v celém Brně, jsem zabrala jedno ze sedadel a nechala se dál odnášet po trase čtyřky.
Na Hlavní nádraží jsem dorazila v okamžiku, kdy k jednomu z ostrůvku přijela jednička. Rozuměj, ta jede směr Moravák! Okamžitě jsem se k ní rozběhla, ještě mám šanci! Uvnitř jsem si stoupla přímo pod panel a celou cestu vzdorovitě koukala na malou červenou jedničku. Zkus se změnit v něco jiného, ty mrcho!
Na Moraváku jsem opustila jedničku a konečně chytila správné číslo. Vyhlídkovou jízdou po Brně jsem ztratila na čtyřicet minut. Takže na konečné nasazuju tempo. Řítila jsem se zběsile ulicemi, co čert nechtěl, na přechodu mi blikla červená. Stále v módu Usain Bolt jsem vběhla přímo do vozovky, což bůh ví proč přimělo jakéhosi řidiče spílat domestikovaným sudokopytníkům.
Když jsem konečně doběhla k obchodu, měla jsem ze svého sprinterského výkonu úžasný pocit, ale zároveň jsem vypadala jak utečenec z ústavu pro choromyslné. Už už jsem se natahovala po klice, když jsem konečně vzala na vědomí přítomnost zářivě žluté cedule na dveřích:
"Dočasně mimo provoz."
Otočila jsem se na podpadku vydala se zpět k zastávce pětky. Tentokrát už vážně pomalu.
Autor: Andre Hunter