Čeští taxikáři? Socan, Balič a Mlčoun

O taxikářích se poslední dobou mluví docela často a to, co prosakuje do médií, je hodně na pováženou. A to jsem mírná, jinej by řekl, že vyvádějící taxikáři jsou na přesdržku. Já samozřejmě ne.

K čemu se ale chci dostat je to, že letité zkušenosti s různými řidiči na různých místech mě utvrdily v tom, že v českých taxících se pohybuje opravdu rozmanitý sběr osobností. Na co ovšem narazíte nejčastěji, jsou tři základní druhy typické pro české podnebí: Socan, Balič a Mlčoun.

Zdroj obrázku: Scott Walsh

Socialista

Socialista, mezi laickou veřejností známý též jako Socan, je typ taxikáře, který svou mentalitou zamrzl někde v minulém století. Mezi jeho typické znaky patří to, že se své oběti snaží ždímat do poslední kapky a stále ještě si neuvykl na posun doby. Sem v podstatě patří ten známý pražský sběr. Když se o tomhle mluví, vždycky se mi vybaví Luděk Sobota z komedií Zítra to roztočíme, drahoušku a Co je doma, to se počítá, pánové. To je ukázkový prototyp své doby a taky ukázkový prototy taxikáře Socana – Sobota všechny své důvěřivé zákazníky sprostě okrádal a ještě se tím chlubil, což mu samozřejmě vyneslo uznání nejbližšího okolí.

Taxikáři Socani se dělí na dva poddruhy, je to tzv. Socialista Bodrý Strýček a Socialista Protiva.

Strýček se na vás zářivě směje jako sluníčko, rukama mává napravo nalevo, sem tam něco doporučí, přidá dobrou radu, k tomu ještě vtípek a sám se mu zasměje. Při tom všem vás povozí po městě několikrát kolem dokola, aby mu naskákaly kilometry na tachometru. A plať.

Protivovy charakteristické znaky jsou stejné, mění se však postup vůči oběti. Protiva už od začátku působí mlčenlivě až odměřeně. Když se potkáte, možná prohodí pár slov, po chvilce si ale všimnete, že ten chlap je nějaký divný. Na otázky ohledně cesty odpovídá podrážděně, odsekává, případně se s vámi začne hádat. Zjednodušeně řečeno – začnete se tlouct do hlavy, k čemu že jste to vlezli.

Balič

Baliči jsou nejčastěji mladí muži (i když nemusí být), kteří se prostě nějak dostali za volant. A své řemeslo berou tak trochu za seznamku. V noci křižují lokální kluby v naději, že jim tam dřív nebo později nějaká ta slečna nasedne. A ona nasedne. Pak se rozjede snaha dostat z ní telefon nebo fejsbůk, doprovázená řečmi o osudovém setkání, pravé lásce, krásné společnosti apod.

Já takhle jednou nasedla do taxíku, jehož řidič si mé úvodní "Tak jak to dneska jde?" vyložil jako pobídku pro to, aby mi povyprávěl, jak ho opustila holka. A teď brázdí noční ulice ve snaze najít tu pravou. Následovala krátká dychtivá pauza, kdy po mně týpek od volantu střelil pohledem plným očekávání. Místo odpovědi jsem se zavrtala hluboko do sedadla a předstírala, že tam nejsem, aby si nějaké mé gesto nevyložil špatně. Protože jsem mlčela jako sfinga, druhá strana znovu rozpovídala o osamělém životě nočního řidiče. Dvakrát třikrát mužík zdůraznil, jak moc chce najít tu pravou, která určitě někde na křižovatce osudu čeká. Když jsme se šťastně dopravili do cílové stanice, popřála jsem mu mezi dveřmi šťastné hledání. Nejsem přece nelida.

Mlčoun

Mlčoun je svým způsobem opak baliče. Jde o typ člověka, se kterým se domluvíte, kam byste asi tak zhruba rádi a on pak celou cestu zarytě mlčí. Nereaguje, jen kouká do dáli za přední sklo. V pořadí druhá věta z něj vypadne až ve chvíli, kdy vás vysype v cíli a oznámí vám částku. Pokud se něčemu divíte, jen po vás loupne očima. Na druhou stranu, pokud se k tomu placení moc nemáte, je schopný ze sebe vysypat přímo vodopád slov.

Vzácný exemplář

Narazila jsem i na velmi vzácný, odborníky dosud nepojmenovaný, exemplář taxikáře, který byl slušný, milý a k mé ostudě mě svezl jen tak. Jakože zadarmo. Jistému mladému muži jsem totiž vlezla do auta bez hotovosti a až po určité době mi došlo, že jsem si zapomněla vybrat. Pro jistotu jsem vytáhla peněženku a ujistila se, že jsem absolutně v hajzlu. On si všimnul. Ve snaze zachránit situaci jsem vysypala do rukou zbývající drobáky a začala se tou bídou prohrabovat. Moc toho nebylo. Třicet sedm ká čé, jedna šupina a jeden žeton do košíku. Zoufalost.

Naše konverzace probíhala zhruba takto:

- "Tak kolik máte?"

- "Třicet sedm korun."

- "Chm."

- "Můžu vám k tomu dát ještě žeton do košíku."

- ...

- "A taky šupinku!"

- ...

- ...

- "Já nic nechci."

- "Fakt? Ale to přece nejde. Já-"

- "Ne."

- ...

- ...

- "Ani žeton do košíku?"

- "Ten už vůbec ne."

Zbytek cesty jsme jeli v trapném mlčení a já pořád čekala, kdy mi zastaví u krajnice. Nezastavil. Dovezl mě až tam, kam jsem si přála. Pak pokrčil rameny: "Berte to jako dárek. Tak nashle."

Zdroj obrázku: Luisa Rusche

A co vy? Jaké jsou vaše zážitky z taxíku?

 PS: Tento článek nic nemění na tom, že taxikářům blokujícím v Praze letiště a mlátícím lidem do aut přeju jen to nejděsivější taxikářské peklo.