Českými dráhami jezdím roky. Už od střední školy a nikdy jsem od tohoto zlozvyku úplně neopustila, i když při každé potřebě cestovat nejdřív pátrám po jiných možnostech. Jako pravověrný fanoušek mám dokonce IN kartu, a to už něco znamená.
Chci tím říct, že jsem zvyklá na ledascos. Od prapodivných spolucestujících až po několikahodinové zpoždění. Ale abych zůstala stát v noci na peróně potom, co mi nádražáci nechali odjet vlak, to se mi stalo poprvé.
Slasti a strasti Moravy
Seběhlo se to tak. Zase jednou jsem byla o víkendu navštívit rodinu na Moravě. Nechtělo se mi je opouštět, a tak jsem svůj odjezd nechala až na poslední možný vlak. Večerní přímák směr Brno. Zásadní chyba.
Stojím si takhle na nádraží a čekám na příjezd té spásy, když mi dojde, že je vlastně výluka. Takže přímák se konat nebude, čeká mě půlhodinové popojíždění autobusem. A taky jo. Železná lady z amplionu za chvilku hlásí náhradní autobusovou dopravu na trase. Jenom doufám, že nás nepojede moc. ČD mají takový nepříjemný zlozvyk nacpat celý dlouhý vlak do jednoho autobusu.
Překvapení je zdarma
Venku padne tma. Zhruba v devět náš spěšák definitivně zastavuje v Horní. Paní průvodčí nás vyhazuje – před budovou čeká autobus. Všichni nasedněte. Kdo potřebuje do Brna, musí do autobusu. Lidé poslušně nasedají a rozkodrcáme se přes všechny možné –ivy, -ovy a –ice. Celý vlak se skutečně smáčkne v jedné pojízdné konzervě. Jedeme hlava na hlavě a trvá to dlouho. Než autobus zajede ke každému nádraží, než se lidé prodřou davem, minuty neúprosně skáčou. Do Města přijíždíme podstatně prořídlí s desetiminutovým zpožděním.
Následuje scéna jako z filmu. Dveře autobusu se otevřou a všichni vystřelí do podchodu, na nástupiště číslo tři. Někteří dokonce popobíhají. Vyvlečeme kufry na perón, kde pokuřují dvě ženy v oranžových vestičkách úklidové čety. Jedna pobaveně mrkne na malý dav: "Jdete pozdě. Před deseti minutami vám to odjelo."
Když odjedou a nikomu to nepřijde divné
Věc se má totiž tak. Ty autobusy v Horní měly stát před nádražím dva. Zatímco první se měl vydat rovnou sem, aby nevznikalo zpoždění, do druhého měli nastoupit lidé, kteří potřebovali vyhodit ve všech těch vsích po cestě. Jenže druhý prostě nepřijel. A zatímco my jsme se vlekli přes všechny možné zastávky, vlak nastartoval a odjel. Nechápu, jak se to mohlo stát. Věděli, že je výluka. Měli čekat na autobus. A nikomu nebylo divné, že se ve stanovený čas žádný neobjevil. Prostě jedem.
Odmítám tomu bizáru uvěřit a nejsem sama. Lidé se zmateně rozhlížejí. Někteří kontrolují mobily, jiní rozčileně volají domů, další běží k nádražní budově. V jednom okýnku se stále ještě svítí. Vytáhnou ven toho jediného člověka, kterého našli. Ani nevím, jakou měl vlastně funkci. Výpravčí? Dispečer? Noční hlídač? Těžko říct.
No tak si počkejte...
Prošedivělý muž s břichem vypadá nabručeně. Lidé na něj křičí, jak se to mohlo stát. Chtějí taxíka, a to hned, a chtějí ho proplatit. Chtějí autobus nebo náhradní vlak. Dožadují se omluvy, akce, čehokoli, co by vyřešilo to, že jsme uvízli za tmy na tom pitomém peróně. Chybou Českých drah. Chtějí jet do Brna.
Muž nevzrušeně pokrčí rameny. "Vždyť pojedete. Ve čtyři ráno jede další," řekne a jde se zavřít do své kanceláře. V tu chvíli se v celé své šířce a výšce poprvé pořádně zhmotní jakýsi chlap s kufrem u nohou. Zastoupí mu cestu a zbrunátní. Vyjde najevo, že se ženou jede na letiště a v noci jim to letí. Vyhrožuje, ale nádražákem to ani nehne, nebo se tak přinejmenším tváří. Odejde pryč. Široký, Dlouhý a Bystrozraký v jedné osobě utíká za ním, bez skrupulí mu vrazí do dveří a zabouchne.
Nevím, co přesně se tam stalo, ale po deseti minutách vycházejí oba dva ven. Nejdřív uniforma, za ní nespokojený pasažér. Výpravčí (řekněme) nám všem škrobeně oznámí, že odjíždějící spěšák zastavil a sehnal náhradní kačenku, se kterou se vydáme ho stíhat. V tu chvíli děkuju hvězdám za hromotluka s letenkou. Nepochybuju, že kdyby s námi nebyl, na tom peróně opravdu tvrdneme do čtyř. Nějaké ženy vychovaně výpravčímu poděkují za záchranu. Zaškaredí se a odsekne, že není náplní jeho práce něco podobného řešit.
Rychle a zběsile počesku
Za deset minut u nástupiště číslo tři přistaví jedna malá rozvrzaná kachnička, v ní sedí vrcholně zmatený vlakvedoucí. Prohodí s výpravčím pár slov a následně se rozjedeme do tmy. Taková hollywoodská naháněčka počesku. S vlaky. Je jasné, že tohle všichni chtějí mít co nejdřív za sebou. Řidič z té stařičké plechovky evidentně ždímá, co to dá. Řítíme se nocí docela zběsilou rychlostí (na osobák).
Spěšák dojíždíme zhruba po dvaceti minutách. Cestující uvnitř, a že jich je, vypadají udiveně. Kdo ví, jestli tušili, proč zastavili. Přisednu si k jednomu muži a tu neuvěřitelnou historku konečně volám domů. V tu chvíli přichází průvodčí a chce po mně lístek.
Vím, že je to její práce, ale v daný okamžik se uvnitř konečně začnu bouřit. Po tom všem má ještě drzost chtít po mně jízdenku? Obává se snad, že je mezi námi černý pasažér? Za tohle by nám měli ještě doplácet!
Tohle všechno se mi v jedné vteřině mihne hlavou, načež jí tu jízdenku podám. Čert to vem. Mám další historku do sbírky. Ale jestli ještě někde uvidím reklamu "Přesvědčte se, jak jsme se změnili!", těšte se na to tóčo!