Na viděnou v Lidlu

20. září 2017 | 20.58 | rubrika: Nezařazeno

Vždycky jsem si pošetile libovala, jak se dokážu vyhýbat těm supr čupr ultra výhodným slevovým akcím, které mají velké obchody. Supermarkety, elektra, butiky s oblečením. Že nestojím jako trotl v řadě půl hodiny před otvíračkou kvůli levnějšímu melounu nebo base piv. Že se neperu se žádnou z těch hysterek o zlevněné triko či rádio. Nejsem vyzbrojena sadou igelitek visících proklatě nízko u pasu, mým revírem není nákupák a mými protivníky nejsou matky na mateřské a důchodci. No a pak do Lidlu dovezli ty pitomé softshellové bundy, které mi velmi padly do oka. Nebylo to sice nic, bez čeho by člověk nemohl žít, ale jak jsem na ně zálibně koukala, ujišťovala jsem se, že by se mi taková praktická věc hrozně hodila. Navíc i další členové mé rodiny, mí přátelé, ti všichni vyjádřili touhu je mít, proto jsem byla do tohoto minového pole vyslána jako agent na misi. Cíl: Nakoupit šest bund. A tak jsem se ocitla v sedm ráno před Lidlem.

Ještě večer před tím jsem se rodičů dobromyslně nabídla, že jim taky něco vezmu. Starostlivě se mě zeptali, jestli tam skutečně chci jít. Protože jsem to odkývala, dala mi má životem zběhlá maminka několik cenných rad z manuálu Úspěšný partyzán: "Nedávej si hezké oblečení, ještě ti ho tam někdo roztrhne. Na takové akce se chodí v tom nejhorším. Vem si košík z domu, ten budeš mít pořád při ruce. Kašli na barvy a vybírání, naházej do něj všechno, co najdeš, pak to bokem probereš a zbytek vrátíš. Obcházej to víckrát dokola, vezmeš, co vrátí ostatní. Čekej." Což ve mně vzbudilo pocit, že na tohle budu potřebovat minimálně pepřák. Táta, který byl při tom, se po poslední větě ironicky ušklíbl: "Nakupování hodné jednadvacátého století."

Bránou do ráje jsem prošla přesně v 7:05 SELČ. Okamžitě mi padl zrak na dav lidí zaplňující druhou polovinu budovy. Jeho centrem byly košíky s novým trekingovým oblečením. Odhodlaně jsem sevřela svůj košík a s pocitem, že si počínám jako ti vysmívaní lidé z Českého snu, vyrazila do centra dění. Jednou jsem tady, tak chci své bundy! Ale jinak jsem děsně nad věcí.

Prodrat se k nim dalo práci, čím víc jsem se blížila, tím hustší byl dav, až jsem zůstala zaseknutá na jednom místě. Překvapeně jsem zjistila, že hledím tváří v tvář staré rodinné známé, která naopak zůstala zaseknutá při své snaze odejít. Mile se na mě usmála: "Jdeš pozdě, už tam nic není!"

Jak nám příbuzní unesli babičku a upekli buchtu

12. září 2017 | 13.48 | rubrika: Nezařazeno
Rodinné vztahy jsou sice komplikované, ale někdy je to docela anekdota. Našemu rozrostlému klanu se jedna taková podařila hned v začátku nového roku. Příbuzní nám totiž unesli babičku i s kynoucím těstem, jen mouka na vále po ní zůstala.

 Celá ta věc začala, když si rodina v jednom domě náhle usmyslela, že by bylo fajn zase jednou zorganizovat nějaké to poklábosení nad kafíčkem. Proto zavolala rodině v jiném domě, že se má dopravit a cestou nabrat rodiče. Kterým mimochodem táhne na devadesát. Sraz za dvě hodiny. Což je problém, žije-li tento pár s třetí rodinou v domě hodinu vzdáleném místu konání. A navíc o tom, že mu někdo právě připravil odpolední program, nemá nejmenší ponětí.

 Tak se stalo, že se nám mezi dveřmi najednou zjevil strýc a hledal babičku s dědečkem. Ti zrovna odešli na hřbitov měnit svíčky, a tak jsme ho jen nevzrušeně poslali v jejich stopách. Strýc se bez vysvětlení otočil na podpatku, nasedl a odjel. Tam je po shledání bez větších rozpaků začal hnát do auta, jen tak jak byli ve svátečním hřbitovním, to jest ve starých ošoupaných hadrech. Byli by bývali odjeli bez jediného slova, kdyby se naše babča nerozpomněla, že jí doma zrovna kyne těsto. Což je těžce neřešitelný problém, zvlášť když žijete s dalšími lidmi. Ale babička donutila synáčka zase otočit směr, aby ho s sebou přibalila na cestu.

 Díky tomu jsme se vlastně dozvěděli o jejich odchodu. Kdyby se svědomitě nevrátili pro jeden buchtový polotovar, člověk ani netuší, že mu právě někdo odlifroval příbuzné. Takhle jsme ale měli tu příležitost sledovat neuvěřitelnou scénu záchrany jedněch kvasnic. Na ulici stálo auto s nastartovaným motorem, v něm trčel nasoukaný dědeček v zablácených kalhotách, kterému kvůli nedostatku času nebylo dovoleno se převléknout, strýc stál ve dveřích a hlasitě popoháněl vrásčitou starou paní, která kolem pobíhala s mísou a válečkem v ruce.

komentáře (2) | přidat komentář | hodnocení 0.00 (0x) | přečteno: 28x

Jak Robbie Williams poslal Letňany do kolen

22. srpen 2017 | 21.59 | rubrika: Nezařazeno

Robbie Williams se na svém koncertě v Praze uvedl slovy: "I am Robbie fucking Williams! These are my balls, this is my ass and tonight you are all MINE!” A víte co? Měl pravdu. To byly jeho koule, jeho zadek a ten nezapomenutelný večer mu celé Letňany zobaly z ruky. To, co předvedl, byla excelentní show, na kterou se jen tak nezapomíná. Protože Robbie Williams (kurva!).

Když Robbie poprvé přijel do Prahy v roce 2003, upřímně, tehdy jsem byla moc malá na to, aby mě nějaký frája z Take That zajímal. A tak mě minuly doby, kdy na pódiu osahával polonahé fanynky. Já k němu dospěla v době, kdy tam stál šedivý, zestárlý, mírně napuchlý chlápek se sebejistým úsměvem, který střídal drzý humor s rodinným sentimentem. Tenhle "vyzrálý Robbie” se mi naprosto trefil do vkusu. Stejně jako třiceti tisícům ječících lidí, kteří neúnavně tleskali až do odpadnutí končetin.

komentáře (2) | přidat komentář | hodnocení 0.00 (0x) | přečteno: 18x

Recyklace jménem Zabiják Anders

2. červenec 2017 | 21.47 | rubrika: Nezařazeno

Asi se mi nikdy nestalo, že bych hlavní postavě přála pár zpřelámaných kostí. V případě vykutálených "přátel" prostoduchého Anderse tomu tak bylo. Do téhle knihy jsem se nadšeně pustila na doporučení, že to není recyklace Staříka. Že je to jiné. A víte co? Není.

Zabiják Anders se sice snaží, přináší novou trojici hrdinů, nové prostředí (podsvětí) a nové problémy, ale ta stejná šablona tam prostě je. Zase je hlavní hrdina (velmi mírně řečeno) natvrdlý, zase má kolem sebe partičku vychytralých šibalů a zas je někdo pronásleduje kvůli penězům. A přitom to Stařík není – ten byl a navždy bude první.


"Stařík byl kombinací roztomilého stáří, jednoduchosti, bezstarostnosti, což dohromady vytvářelo groteskní, ale skvělou postavu. Anders je jenom velká tupá mlátička.”


žádné komentáře | přidat komentář | hodnocení 0.00 (0x) | přečteno: 5x

Eurovize: fraška, kterou můžeme nenávidět společně

15. květen 2017 | 12.45 | rubrika: Nezařazeno

Viděla jsem Eurovizi. Včera. Cca dvě hodiny. Stále čekám, kdy mi někdo vysvětlí, co na tom lidi všude po Evropě mají. A čím to je, že jen my Češi (údajně) v tom vidíme slátaninu? Jsou divní oni, nebo my? 

Aby bylo jasno hned na začátku, o Eurovizi toho moc nevím. Mé vzdělání se omezuje jen na to, co mi kdy naservírovala média. Čili jedu informace v pořadí "nic, nic, nic", "za měsíc nás na Eurovizi reprezentuje zpěvačka XY", kterou poté následuje "Česká republika do finále nepostoupila" a "včera byla Eurovize, nejsledovanější a nejmónstroznější akce svého druhu". A pak znovu začíná fáze "nic", díky které nastane sladké zapomnění. Díky ó velký mocný Bože ČT za tento cyklus.

| přečteno: 4x