Syndrom růžových brýlí

Když jste na cestách a jedete low cost, v překladu "šetřím, na čem se dá", je dost možné, že skončíte u couchsurfingu. Je to totiž nejen způsob, jak zachránit nějakou tu kačku, ale taky se takhle báječně poznávají noví lidi. Gaučování může být skvělý zdroj zážitků. No řekněte – není super poznávat nová místa očima jejich obyvatel? Dostávat od nich tipy, sdílet historky, dát si drink a tak?

Věci ale mají své plusy a mínusy a to kupodivu platí i v případech, kdy se snažíte cizímu člověku nacpat do postele. Čistě teoreticky se může zvrtnout snad všechno. Já jsem sice ten typ, který zvažuje pro a proti. Jenže to většinou končí tak, že definitivně stižena bezbřehým nadšením hodím všechny starosti za hlavu, protože mně se samozřejmě nic z toho nestane, že jo.

O taxikářích se poslední dobou mluví docela často a to, co prosakuje do médií, je hodně na pováženou. A to jsem mírná, jinej by řekl, že vyvádějící taxikáři jsou na přesdržku. Já samozřejmě ne.

K čemu se ale chci dostat je to, že letité zkušenosti s různými řidiči na různých místech mě utvrdily v tom, že v českých taxících se pohybuje opravdu rozmanitý sběr osobností. Na co ovšem narazíte nejčastěji, jsou tři základní druhy typické pro české podnebí: Socan, Balič a Mlčoun.

Zdroj obrázku: Scott Walsh

Socialista

Socialista, mezi laickou veřejností známý též jako Socan, je typ taxikáře, který svou mentalitou zamrzl někde v minulém století. Mezi jeho typické znaky patří to, že se své oběti snaží ždímat do poslední kapky a stále ještě si neuvykl na posun doby. Sem v podstatě patří ten známý pražský sběr. Když se o tomhle mluví, vždycky se mi vybaví Luděk Sobota z komedií Zítra to roztočíme, drahoušku a Co je doma, to se počítá, pánové. To je ukázkový prototyp své doby a taky ukázkový prototy taxikáře Socana – Sobota všechny své důvěřivé zákazníky sprostě okrádal a ještě se tím chlubil, což mu samozřejmě vyneslo uznání nejbližšího okolí.

Taxikáři Socani se dělí na dva poddruhy, je to tzv. Socialista Bodrý Strýček a Socialista Protiva. Strýček se na vás zářivě směje jako sluníčko, rukama mává napravo nalevo, sem tam něco doporučí, přidá dobrou radu, k tomu ještě vtípek a sám se mu zasměje. Při tom všem vás povozí po městě několikrát kolem dokola, aby mu naskákaly kilometry na tachometru. A plať.

Protivovy charakteristické znaky jsou stejné, mění se však postup vůči oběti. Protiva už od začátku působí mlčenlivě až odměřeně. Když se potkáte, možná prohodí pár slov, po chvilce si ale všimnete, že ten chlap je nějaký divný. Na otázky ohledně cesty odpovídá podrážděně, odsekává, případně se s vámi začne hádat. Zjednodušeně řečeno – začnete se tlouct do hlavy, k čemu že jste to vlezli.

Byla bych ochotná komukoli kdykoli přísahat, že jsem inteligentní, šikovný člověk. Vážně. A taky pěkný a schopný, když už jsme u toho (aneb pochval se sám, stejně to za tebe nikdo neudělá). Jenže... občas se mi děje takový bizár, že to asi na první pohled moc nevypadá (tím se nejspíš vysvětluje, proč to nikdo nedělá).

Jednoho stále ještě krásného slunečního dne jsem se chtěla dopravit na zastávku Štefánikova čtvrt, kam jezdí šalina č. 5. Měla jsem už po práci, cílový obchod za hodinu zavíral, zkrátka čas hnout kostrou. Tak jsem se postavila na Moravské náměstí, v uších sluchátka, hodinky na ruce, nervózní tik v noze. Když se v dálce vynořila tramvaj, jen jsem ji přejela pohledem, aniž bych nějak výrazněji kontrolovala zářící číslo na předním skle. Prostě bylo "kulaté", to přece znamená 5. Suverénně jsem nastoupila dovnitř, oči na empétrojce.

Jeli jsme už nějakou dobu, když ke mně konečně dolehl zvuk hlášených zastávek. Ta poslední zněla nějak divně. Zmateně jsem koukla na informační panel nad hlavou. Tam se mi do očí vysmívalo č. 3. Do háje. Nemám čas ztrácet čas! Rozhodnutá okamžitě vystoupit jsem se cpala ke dveřím. Na nejbližší zastávku jsme přijeli v okamžiku, kdy na druhé straně postávala šalina z protisměru. Přeběhla jsem silnici, bez rozhlížení do ní naskočila po vzoru parkurů Jamese Bonda a dveře se okamžitě zaklaply.

Kdo jsem já?

• Nadšenec do cestování, knih, dobrého vína a ještě lepších historek. Miluju, když můžu vyrazit mezi lidi, nasávat nové příběhy, zkušenosti a atmosféru.
• Píšu si osobní blog, kam přidávám věci, které stojí za to si někam zapsat. Něco ze všedního života, postřehy, názory, cestování (možná že se to časem trošku vytříbí a nebude to jeden velký guláš se šesti).
• Je to pro mě především zábava a skvělý relax, takže ode mě (tady) nečekejte příspěvky k politice, komentáře současného dění a podobně. Jo a módu. Sice jsme kámošky, ale tak velké zas ne.
  

Vaše Želva z Brna

Víte, co je největší nevýhoda spolubydlení? Že jakmile někdo odejde, musíte po něm zaplnit prázdné místo, nechcete-li platit jednou tolik za nájem. Nastěhujete si do bytu cizí lidi a prostě doufáte, že to klapne. A tak jsme vyfasovali Vandu.

21. června

Šlo to nějak moc rychle. X nám v jednu chvíli oznámí, že se stěhuje, pár dní na to už náš byt visí na Facebooku a dělají se prohlídky. X se za sebe snaží najít náhradu a z důvodu časové tísně si s někým plácne bez našeho požehnání. Prý nějaká mladá slečna, byla tady i s maminkou a byt se jí moc líbil. X se omlouvá, že to prošlo bez nás, ale věří, že všechno bude fajn. Slečna vypadala klidně a mile a maminka velice rozumně.

28. června

Maminka odcházející Xko podrobila drtivému výslechu, jako kdyby čekala, že za tou slušnou fasádou narazí na drogové doupě. Vše zkoumá, vše chce vidět, omlouvá se, chce vědět, za co platí. Pochopitelně. Dcera má dvacet a nastupuje do posledního ročníku na střední, na prázdniny brigáda. Mám obavy. Nechci z nás dělat partu důchodců, ale tak nějak jsme se tady sešli... No, nějaká ta věková propast už tady bude. Ale sakra, nejsem žádná stará kedlubna, ne? Já přece vyjdu s každým!

1. července

Nezačali jsme zrovna nejlíp. Vanda si ráno přivezla první věci a zabrala erární matraci pro návštěvy. Pak zase zmizela. To nám zkazilo plány, měla přijet až za týden. Měli jsme na bytě menší sešlost a na matraci jsme chtěli uklidit společensky unavené jedince. Protože se Vanda nevracela, milou matraci jsme si zase vzali a poklidili na ni vrávorající návštěvu. Byly přibližně dvě v noci, když ve dveřích zarachotil klíč a do párty nám vpadla blonďatá kštice s rozmazanou rtěnkou. S mnoha omluvami jejím směrem jsme tedy drahé hosty vyklepli zase zpátky na zem a postel jí vrátili. Tiše prohlásila, že je to v pohodě a nic víc neříkala. Asi z toho byla trochu nesvá, možná že se i stydí před tolika lidmi.

2. července

Vanda bude asi dost svérázný typ. Prý přerušila studium kvůli hudbě a teď se zase vrací na školu, protože to neklaplo. A má strach. Diskutujeme o češtině a literatuře. Ona vůbec nečte, neví, jak to dá. Nabízím své síly, pokud bude stát o pomoc. Obhlídka bytu. Ukazujeme jí všechny místnosti, poličky a skříně, které zdědila po X. Pračka, pokoje, místo v lednici. Vanda kývá.

3. července

Ranní ticho náhle prořízne řev a já na posteli se brutálně vyděsím. Vanda vstává a jako budík má nastavenou metalovou pecku, která burácí od prvního tónu. Nejvyšší možná hlasitost. Zprudka se posadím, oči mi vylézají z důlků. Vanda se omlouvá, prý ji nenapadlo, že to je tak slyšet. Večer čára přes rozpočet. X přijel a odvezl si SVÉ zatemňovací závěsy z ložnice do nového bytu. Takže tady budeme mít světlo už od šesti od rána. Slibuju Vandě, že se o to postarám, tento týden chci stejně do Ikei. Vanda kývá.

7. července

Vanda s maminkou přivezly nové zatemňovací závěsy a fůru vybavení do plně vybavené kuchyně. Pánve, hrnky, mixér, hrnce, koření a přísady, ovoce a zelenina. Vanda si totiž frčí na zdravé stravě, chodí do fitka a v životě by nepozřela nic, co si sama neuvařila. Z kuchyně máme náhle skladiště a mě začíná jímat mírná hrůza. Pak mi Vanda slavnostně ukáže nový závěs. S podezřením zírám na tenoučký balíček v jejích rukách, za zadkem maminka. Vanda nadšeně prohlašuje, že se jí moc líbil, protože vypadá tak pěkně a není průhledný. Navíc byl ve výprodeji, narazili na něj v Kiku...

Přestávám ji vnímat a v hlavě mi rezonuje ozvěna jejích slov. Průhledný?

8. července

Nedá se tady spát. Na oknech nám visí cár plátna. Když se do toho po ránu opře slunce, plátýnko se rozzáří jasnou bílou, je to jako stěna ze samých žárovek. Každé ráno mě budí to šílené vyzvánění. Vanda to vytípne a odejde vařit, mobil nechá na polštáři. Za deset minut zvoní znovu. Šílím. Maminka dojela na návštěvu. Pozoruju, že Vanda toho moc nenamluví. Jestli ona se nejeví klidná a milá, protože nemá co říct.

9. července

Nová epizoda do deníku v mé nepřítomnosti. Háčko se vrátilo v sedm ráno ze šichty, Vanda v osm vstala, zavřela se v kuchyni a pět hodin tam vyvařovala. Nekecám. Hrčela mixérem, bouchala, rachotila pánvema. Háčko není ani tak naštvané, jako spíš nasrané. Se spaním byl utrum a navíc tam prý Vanda nechala solidní binec.

10. července

Chm. Vanda nedokáže umýt nádobí. Nechává po sobě kopec harampádí a všechno je to špinavé, i když je to vlastně umyté.

11. července

Jako každý den mě vzbudí Vandin budík. Začínám být asi otrlá, už si na posteli nesedám, jen otevřu oči. Vanda si postěžovala, že máme v kuchyni málo světla a v pokoji naopak moc. Taky má pocit, že ji šikanujeme, protože má všude ty nejnižší poličky. Maminka dojela na návštěvu.

12. července

Jak já nenávidím metal. Máme černé utěrky. Ta holka s tím snad vytírá i podlahu, ne? Dnes opět stížnost na málo světla v kuchyni. Pak Vanda na své poměry nezvykle rozjede a mile dodá "ale to napravíme,". Vtipkujeme, že hodlá vybourat díru do zdi.

13. července

Všechno nádobí je špinavé, utěrky jsou špinavé a já zas ráno párty s budíkem. Vanda šla večer na nějakou sešlost. Vrátila se už za dvě hodiny. Slečna Há se s ní snažila konverzovat a vyptávala se, jak bylo. Prý se tam s ní nikdo nebavil, ale to nevadí, protože o takové blbečky stejně nestojí. Tím pokus o přátelský rozhovor skončil. Há čuchá zradu. A taky je naštvaná, že po ní pořád musí uklízet. Zastávám se jí. Ne, že bych neměla stejné námitky, ale nechci, aby ta nová měla pocit, že ji tady jen buzerujeme a tak. To chce klid a všechno se postupně zajede.

14. července

Otevřela jsem dveře na záchod a pod nohy se mi vykutálel toaleťák! Takže ONA je dokonce líná vrátit ho zpátky na římsu?! Prostě při odchodu pohodí papír na zem a čeká, kdo ho zvedne? Hlavně, že je to největší atlet v Brně, ale natáhnout ruku nebo se pro něco nedej bože sehnout, to ne! A jestli přede mnou někdy někdo řekne slovo metal, rozškubnu ho jak hada!

Vždycky jsem si pošetile libovala, jak se dokážu vyhýbat těm supr čupr ultra výhodným slevovým akcím, které mají velké obchody. Supermarkety, elektra, butiky s oblečením. Že nestojím jako trotl v řadě půl hodiny před otvíračkou kvůli levnějšímu melounu nebo base piv. Že se neperu se žádnou z těch hysterek o zlevněné triko či rádio. Nejsem vyzbrojena sadou igelitek visících proklatě nízko u pasu, mým revírem není nákupák a mými protivníky nejsou matky na mateřské a důchodci. No a pak do Lidlu dovezli ty pitomé softshellové bundy, které mi velmi padly do oka. Nebylo to sice nic, bez čeho by člověk nemohl žít, ale jak jsem na ně zálibně koukala, ujišťovala jsem se, že by se mi taková praktická věc hrozně hodila. Navíc i další členové mé rodiny, mí přátelé, ti všichni vyjádřili touhu je mít, proto jsem byla do tohoto minového pole vyslána jako agent na misi. Cíl: Nakoupit šest bund. A tak jsem se ocitla v sedm ráno před Lidlem.

Ještě večer před tím jsem se rodičů dobromyslně nabídla, že jim taky něco vezmu. Starostlivě se mě zeptali, jestli tam skutečně chci jít. Protože jsem to odkývala, dala mi má životem zběhlá maminka několik cenných rad z manuálu Úspěšný partyzán: "Nedávej si hezké oblečení, ještě ti ho tam někdo roztrhne. Na takové akce se chodí v tom nejhorším. Vem si košík z domu, ten budeš mít pořád při ruce. Kašli na barvy a vybírání, naházej do něj všechno, co najdeš, pak to bokem probereš a zbytek vrátíš. Obcházej to víckrát dokola, vezmeš, co vrátí ostatní. Čekej." Což ve mně vzbudilo pocit, že na tohle budu potřebovat minimálně pepřák. Táta, který byl při tom, se po poslední větě ironicky ušklíbl: "Nakupování hodné jednadvacátého století."

Bránou do ráje jsem prošla přesně v 7:05 SELČ. Okamžitě mi padl zrak na dav lidí zaplňující druhou polovinu budovy. Jeho centrem byly košíky s novým trekingovým oblečením. Odhodlaně jsem sevřela svůj košík a s pocitem, že si počínám jako ti vysmívaní lidé z Českého snu, vyrazila do centra dění. Jednou jsem tady, tak chci své bundy! Ale jinak jsem děsně nad věcí.

Prodrat se k nim dalo práci, čím víc jsem se blížila, tím hustší byl dav, až jsem zůstala zaseknutá na jednom místě. Překvapeně jsem zjistila, že hledím tváří v tvář staré rodinné známé, která naopak zůstala zaseknutá při své snaze odejít. Mile se na mě usmála: "Jdeš pozdě, už tam nic není!"

Robbie Williams se na svém koncertě v Praze uvedl slovy: "I am Robbie fucking Williams! These are my balls, this is my ass and tonight you are all MINE!” A víte co? Měl pravdu. To byly jeho koule, jeho zadek a ten nezapomenutelný večer mu celé Letňany zobaly z ruky. To, co předvedl, byla excelentní show, na kterou se jen tak nezapomíná. Protože Robbie Williams (kurva!).

Když Robbie poprvé přijel do Prahy v roce 2003, upřímně, tehdy jsem byla moc malá na to, aby mě nějaký frája z Take That zajímal. A tak mě minuly doby, kdy na pódiu osahával polonahé fanynky. Já k němu dospěla v době, kdy tam stál šedivý, zestárlý, mírně napuchlý chlápek se sebejistým úsměvem, který střídal drzý humor s rodinným sentimentem. Tenhle "vyzrálý Robbie” se mi naprosto trefil do vkusu. Stejně jako třiceti tisícům ječících lidí, kteří neúnavně tleskali až do odpadnutí končetin.

 Celá ta věc začala, když si rodina v jednom domě náhle usmyslela, že by bylo fajn zase jednou zorganizovat nějaké to poklábosení nad kafíčkem. Proto zavolala rodině v jiném domě, že se má dopravit a cestou nabrat rodiče. Kterým mimochodem táhne na devadesát. Sraz za dvě hodiny. Což je problém, žije-li tento pár s třetí rodinou v domě hodinu vzdáleném místu konání. A navíc o tom, že mu někdo právě připravil odpolední program, nemá nejmenší ponětí.

 Tak se stalo, že se nám mezi dveřmi najednou zjevil strýc a hledal babičku s dědečkem. Ti zrovna odešli na hřbitov měnit svíčky, a tak jsme ho jen nevzrušeně poslali v jejich stopách. Strýc se bez vysvětlení otočil na podpatku, nasedl a odjel. Tam je po shledání bez větších rozpaků začal hnát do auta, jen tak jak byli ve svátečním hřbitovním, to jest ve starých ošoupaných hadrech. Byli by bývali odjeli bez jediného slova, kdyby se naše babča nerozpomněla, že jí doma zrovna kyne těsto. Což je těžce neřešitelný problém, zvlášť když žijete s dalšími lidmi. Ale babička donutila synáčka zase otočit směr, aby ho s sebou přibalila na cestu.

 Díky tomu jsme se vlastně dozvěděli o jejich odchodu. Kdyby se svědomitě nevrátili pro jeden buchtový polotovar, člověk ani netuší, že mu právě někdo odlifroval příbuzné. Takhle jsme ale měli tu příležitost sledovat neuvěřitelnou scénu záchrany jedněch kvasnic. Na ulici stálo auto s nastartovaným motorem, v něm trčel nasoukaný dědeček v zablácených kalhotách, kterému kvůli nedostatku času nebylo dovoleno se převléknout, strýc stál ve dveřích a hlasitě popoháněl vrásčitou starou paní, která kolem pobíhala s mísou a válečkem v ruce.