Viděla jsem Eurovizi. Včera. Cca dvě hodiny. Stále čekám, kdy mi někdo vysvětlí, co na tom lidi všude po Evropě mají. A čím to je, že jen my Češi (údajně) v tom vidíme slátaninu? Jsou divní oni, nebo my?
Aby bylo jasno hned na začátku, o Eurovizi toho moc nevím. Mé vzdělání se omezuje jen na to, co mi kdy naservírovala média. Čili jedu informace v pořadí "nic, nic, nic", "za měsíc nás na Eurovizi reprezentuje zpěvačka XY", kterou poté následuje "Česká republika do finále nepostoupila" a "včera byla Eurovize, nejsledovanější a nejmónstroznější akce svého druhu". A pak znovu začíná fáze "nic", díky které nastane sladké zapomnění. Díky ó velký mocný Bože ČT za tento cyklus.
Letos jsem měla to štěstí a na Eurovizi jsem se koukla. Tak nějak sporadicky, řekněme. První dvě hodiny mi úplně utekly a další jsem spíš zavařovala ovladač. Pokaždé když někdo začal zpívat, začala jsem zoufale hledat zábavnější program. Následovalo zjištění, že na ostatních stanicích se za poslední tři minuty nic nového nevylíhlo, a přepnutí zpátky. Smutný to život televizního diváka.
I když je už Eurovision Song Contest pryč, tentokrát mi z hlavy nejde. Nepřestávám si klást otázku, co na tom těch sto milionů diváků baví. To vážně nevidí, jak je to nudné? Že všichni zpívají totéž? Že ty písničky jsou katastrofa vhodná tak maximálně jako ukolébavka? A to jsem, pěkně prosím, střední proud jak vyšitý. Do toho se tam motali nějací tři divní týpci. Soudě podle jejich křečovitých výrazů se to nejspíš snažili nenuceně moderovat.
Čím to je, že tolik lidí to baští, jenom my Češi v tom vidíme přehlídku trapnosti? Může to být opravdu jen tím, že pořád dokola propadáme? Nemyslím si.
Eurovize má svou historii, které jsme celou tu dobu nebyli úplně součástí. Šla spíš mimo nás a pak tady najednou prostě byla. I se svou velkolepostí, bizárem a nemožností vyhrát, protože apolitická zkrátka není a o zpěvu taky ne. Minimálně ve své současné verzi. Představuje pro nás něco, co je do programu násilně dosazeno. A nevíme proč, vždyť kdo o to stál. Nechápeme nadšení fanoušků na místě, nechápeme deklarované miliony diváků. A pravděpodobně to ještě dobrých pár let chápat nebudeme.
Ale ať už je Eurovize dnes v úpadku nebo ne, svůj význam měla a má. Eurovize vznikala v těžkých časech a poselství typu "zapomeneme na problémy, pojďme si na pár dní užít to, co nás baví všechny," jí nikdo nemůže zazlívat. Něco takového stále potřebujeme. Díky za Eurovizi, za něco, co můžeme společně milovat. Díky za Eurovizi, za něco, čím můžeme společně opovrhovat.