Na viděnou v Lidlu

Vždycky jsem si pošetile libovala, jak se dokážu vyhýbat těm supr čupr ultra výhodným slevovým akcím, které mají velké obchody. Supermarkety, elektra, butiky s oblečením. Že nestojím jako trotl v řadě půl hodiny před otvíračkou kvůli levnějšímu melounu nebo base piv. Že se neperu se žádnou z těch hysterek o zlevněné triko či rádio. Nejsem vyzbrojena sadou igelitek visících proklatě nízko u pasu, mým revírem není nákupák a mými protivníky nejsou matky na mateřské a důchodci. No a pak do Lidlu dovezli ty pitomé softshellové bundy, které mi velmi padly do oka. Nebylo to sice nic, bez čeho by člověk nemohl žít, ale jak jsem na ně zálibně koukala, ujišťovala jsem se, že by se mi taková praktická věc hrozně hodila. Navíc i další členové mé rodiny, mí přátelé, ti všichni vyjádřili touhu je mít, proto jsem byla do tohoto minového pole vyslána jako agent na misi. Cíl: Nakoupit šest bund. A tak jsem se ocitla v sedm ráno před Lidlem.

Ještě večer před tím jsem se rodičů dobromyslně nabídla, že jim taky něco vezmu. Starostlivě se mě zeptali, jestli tam skutečně chci jít. Protože jsem to odkývala, dala mi má životem zběhlá maminka několik cenných rad z manuálu Úspěšný partyzán: "Nedávej si hezké oblečení, ještě ti ho tam někdo roztrhne. Na takové akce se chodí v tom nejhorším. Vem si košík z domu, ten budeš mít pořád při ruce. Kašli na barvy a vybírání, naházej do něj všechno, co najdeš, pak to bokem probereš a zbytek vrátíš. Obcházej to víckrát dokola, vezmeš, co vrátí ostatní. Čekej." Což ve mně vzbudilo pocit, že na tohle budu potřebovat minimálně pepřák. Táta, který byl při tom, se po poslední větě ironicky ušklíbl: "Nakupování hodné jednadvacátého století.

"

Bránou do ráje jsem prošla přesně v 7:05 SELČ. Okamžitě mi padl zrak na dav lidí zaplňující druhou polovinu budovy. Jeho centrem byly košíky s novým trekingovým oblečením. Odhodlaně jsem sevřela svůj košík a s pocitem, že si počínám jako ti vysmívaní lidé z Českého snu, vyrazila do centra dění. Jednou jsem tady, tak chci své bundy! Ale jinak jsem děsně nad věcí.

Prodrat se k nim dalo práci, čím víc jsem se blížila, tím hustší byl dav, až jsem zůstala zaseknutá na jednom místě. Překvapeně jsem zjistila, že hledím tváří v tvář staré rodinné známé, která naopak zůstala zaseknutá při své snaze odejít. Mile se na mě usmála: "Jdeš pozdě, už tam nic není!"

 Je pravda, že nabídka dámských bund pět minut po otvíračce byla mizivá, na dně koše se krčilo pár zmačkaných chcípáčků. Jala jsem se to všechno nevybíravě shrabovat. Pak jsem se prodrala tuhým jádrem mladých žen k dětskému oblečení, kterého bylo podstatně víc. Vybrala jsem jednu černou bundu a zatímco jsem studovala, zda mám správnou velikost, před očima mi kmitla cizí ruka, přistála na mém balíčku a lehce trhla. Neznámá žena se ale o vteřinu později zarazila, "Ah, tuhle velikost nechci," prohlásila a zmizela. Naštvala jsem se. Vážně mi ji chtěla vytrhnout přímo z ruky? To svět fakt zašílel?

 Bohužel musím konstatovat, že většina z toho, co jsem nasyslila v dámské sekci, byla špatná velikost. Tak tedy naházet to elegantně přes hlavy ostatních zpět a znovu projít koše, teď už doopravdy v bojové náladě. Na druhý pokus jsem byla úspěšnější, ale stále mi ještě chyběla černá varianta pro mě. Dle dobrých rad mé mámy jsem udělala kolečko kolem toho nepochopitelného davu mimoňů, kteří se tak nestylově přetahovali o levné hadry, a jak predátor dychtivě sledovala, kdo z nich odhodí to, co potřebuji já.

 Černá bunda se mi mihla před očima a já vyrazila. S předpokladem, že má velká kabelka je momentálně to jediné, co mi nikdo nechce vzít, jsem ji hodila za hlavu a vrhla znovu šipku do masy lidí. Ten pocit uspokojení, když jsem černou softshellku hodila do košíku! Pobrala jsem své saky paky a vydala se nonšalantně k pokladnám. Tam jsem zjistila, že svou vysněnou bundu nemám! Ti sprosťáci mi ji normálně ukradli z koše! Odhodlána zmasakrovat toho, kdo si dovolil vzít mi kořist, jsem nemilosrdně utíkala zpět. Ale bohužel, viníka už jsem nenašla. Tak jsem si alespoň ještě jednou dala čekací kolečko u zboží.

 Bylo 7:49 kdy jsem stála unavená, zpocená a rozcuchaná u poklady. Osazenstvo obchodu už prořídlo tak na jednu třetinu a ze mě vyprchával adrenalin. Vedle se bavili dva muži, jeden z nich zrovna prohlašoval: "... jsem sem taky vůbec nechtěl jít. Vůbec. Ale víš... to nářadí se hodí." Víte, že si všichni myslíme, že zrovna my jsme ta výjimka, zatímco všichni ostatní jsou ti typičtí čekači na slevy z fejsbůkových vtipů? S těmito myšlenkami jsem vykládala věci na pás, když mi jedna ze softshellek vyletěla a praštila mě do oka.

 Už mě tady nikdy nikdo neuvidí! Nikdy!

Ještě jedna šuplíkovka z minulého roku. Poslední. Vážně, víc už jich nemám. =)