Českými dráhami jezdím roky. Už od střední školy a nikdy jsem od tohoto zlozvyku úplně neopustila, i když při každé potřebě cestovat nejdřív pátrám po jiných možnostech. Jako pravověrný fanoušek mám dokonce IN kartu, a to už něco znamená.

Chci tím říct, že jsem zvyklá na ledascos. Od prapodivných spolucestujících až po několikahodinové zpoždění. Ale abych zůstala stát v noci na peróně potom, co mi nádražáci nechali odjet vlak, to se mi stalo poprvé.

Slasti a strasti Moravy

Seběhlo se to tak. Zase jednou jsem byla o víkendu navštívit rodinu na Moravě. Nechtělo se mi je opouštět, a tak jsem svůj odjezd nechala až na poslední možný vlak. Večerní přímák směr Brno. Zásadní chyba.

Stojím si takhle na nádraží a čekám na příjezd té spásy, když mi dojde, že je vlastně výluka. Takže přímák se konat nebude, čeká mě půlhodinové popojíždění autobusem. A taky jo. Železná lady z amplionu za chvilku hlásí náhradní autobusovou dopravu na trase. Jenom doufám, že nás nepojede moc. ČD mají takový nepříjemný zlozvyk nacpat celý dlouhý vlak do jednoho autobusu.

Překvapení je zdarma

Venku padne tma. Zhruba v devět náš spěšák definitivně zastavuje v Horní. Paní průvodčí nás vyhazuje – před budovou čeká autobus. Všichni nasedněte. Kdo potřebuje do Brna, musí do autobusu. Lidé poslušně nasedají a rozkodrcáme se přes všechny možné –ivy, -ovy a –ice. Celý vlak se skutečně smáčkne v jedné pojízdné konzervě. Jedeme hlava na hlavě a trvá to dlouho. Než autobus zajede ke každému nádraží, než se lidé prodřou davem, minuty neúprosně skáčou. Do Města přijíždíme podstatně prořídlí s desetiminutovým zpožděním.

Následuje scéna jako z filmu. Dveře autobusu se otevřou a všichni vystřelí do podchodu, na nástupiště číslo tři. Někteří dokonce popobíhají. Vyvlečeme kufry na perón, kde pokuřují dvě ženy v oranžových vestičkách úklidové čety. Jedna pobaveně mrkne na malý dav: "Jdete pozdě. Před deseti minutami vám to odjelo."

Sejdou se takhle v jednom bytě dva Indové, německý geek a blondýna a... není to vtip. Přesně takhle vypadal můj sobotní večer.

V sobotu večer jsem se rozhodovala, jestli vyrazit za mými novými indickými známými, nebo ne. Potíž byla v tom, že tentokrát mělo být setkání u nich "doma" a nebyla jsem si vlastně ani jistá tím, kdo všechno by měl dorazit. Jet někam za dvěma neznámými chlapy do restaurace je jedna věc, ale jet k nim sama samotinká na byt je věc naprosto odlišná. Pánové se navíc stihli přestěhovat z hotelu někam do bytovek, protože na víc nocí jim hotel prostě nevyšel. Nakonec jsem ale přece jenom nabrala odvahu. Raul a Navi přece měli vařit a ten první den se jako šílenci se sekáčkem nejevili. Vzala jsem jim láhev vína na rozloučenou a vydala se ven.

Syndrom příliš mnoha kriminálek

Přišlo mi, že už cesta samotná nevěstila nic dobrého. V šalině si ke mně přisednul nějaký ožralý chlap, který celou cestu navazoval konverzaci se svým vlastním stínem. Pak následovalo hledání správných domovních dveří.

Byt, ve kterém Raul s Navim zrovna sídlili, byl víceméně holobyt. Majitel se hodlal přibližně do dvou týdnů vystěhovat, a tak to tam taky vypadalo. Byla tam kuchyňka a pak už skoro nic. Nic, kromě malého stolíku, sedačky a obří povlečené nafukovačky na zemi, nad kterou svítily dvě žárovky. Krátce po mém příchodu jedna praskla. Scéna jako vystihnutá z úvodu kriminálky Las Vegas. Když jsem si sedala na ten gaučík, měla jsem slušně nahnáno. Raul odšrouboval jakési italské víno a nalil mi skleničku a já si říkala, jak mi do toho beztak něco nasypali (to mám zase z Colomba).

Bylo někdy před půlnocí, když jsem s partičkou naprosto neznámých Indů v jedné nejmenované brněnské restauraci zasedla k vegetariánské verzi masaly. Kuchař mi k tomu nalil whiskey a majitel se vášnivě rozvykládal o svých koníčcích. Tedy, když jsem zvažovala, jestli se potkat s jedním indickým couchsurferem tady v Brně, napadaly mě různé možnosti, jak by se večer mohl vyvíjet. Ale tohle jsem fakt nečekala.

Když jsem odjížděla z Londýna, slíbila jsem si, že začnu přes couchsurfing potkávat víc lidí. Tak bezvadná komunita tam byla. Jenže v Brně to s těmi srazy není zas tak slavné. Veškeré eventy tady čítají zhruba dva lidi. A na to jsem se ještě neodhodlala.

Začalo to v pondělí, když mi Raul napsal, že cestuje po České republice a míří do Brna. Jestli se nechci sejít, že hledá parťáka. Tou dobou byl pátek ještě fakt daleko, tak jsem to odbyla s tím, že uvidím podle času. Na sobotu jsme totiž s přáteli plánovaly túru po Jižní Moravě, v tom případě nějaké pozdní páteční setkání nepřipadalo moc v úvahu. Jenže, v tu nejnevhodnější chvíli přišly deště a my se v pátek osm v konverzaci usnesli, že to asi nebudeme riskovat. A všechny plány byly v tahu.

Byla bych ochotná komukoli kdykoli přísahat, že jsem inteligentní, šikovný člověk. Vážně. A taky pěkný a schopný, když už jsme u toho (aneb pochval se sám, stejně to za tebe nikdo neudělá). Jenže... občas se mi děje takový bizár, že to asi na první pohled moc nevypadá (tím se nejspíš vysvětluje, proč to nikdo nedělá).

Jednoho stále ještě krásného slunečního dne jsem se chtěla dopravit na zastávku Štefánikova čtvrt, kam jezdí šalina č. 5. Měla jsem už po práci, cílový obchod za hodinu zavíral, zkrátka čas hnout kostrou. Tak jsem se postavila na Moravské náměstí, v uších sluchátka, hodinky na ruce, nervózní tik v noze. Když se v dálce vynořila tramvaj, jen jsem ji přejela pohledem, aniž bych nějak výrazněji kontrolovala zářící číslo na předním skle. Prostě bylo "kulaté", to přece znamená 5. Suverénně jsem nastoupila dovnitř, oči na empétrojce.

Jeli jsme už nějakou dobu, když ke mně konečně dolehl zvuk hlášených zastávek. Ta poslední zněla nějak divně. Zmateně jsem koukla na informační panel nad hlavou. Tam se mi do očí vysmívalo č. 3. Do háje. Nemám čas ztrácet čas! Rozhodnutá okamžitě vystoupit jsem se cpala ke dveřím. Na nejbližší zastávku jsme přijeli v okamžiku, kdy na druhé straně postávala šalina z protisměru. Přeběhla jsem silnici, bez rozhlížení do ní naskočila po vzoru parkurů Jamese Bonda a dveře se okamžitě zaklaply.

Víte, co je největší nevýhoda spolubydlení? Že jakmile někdo odejde, musíte po něm zaplnit prázdné místo, nechcete-li platit jednou tolik za nájem. Nastěhujete si do bytu cizí lidi a prostě doufáte, že to klapne. A tak jsme vyfasovali Vandu.

21. června

Šlo to nějak moc rychle. X nám v jednu chvíli oznámí, že se stěhuje, pár dní na to už náš byt visí na Facebooku a dělají se prohlídky. X se za sebe snaží najít náhradu a z důvodu časové tísně si s někým plácne bez našeho požehnání. Prý nějaká mladá slečna, byla tady i s maminkou a byt se jí moc líbil. X se omlouvá, že to prošlo bez nás, ale věří, že všechno bude fajn. Slečna vypadala klidně a mile a maminka velice rozumně.

28. června

Maminka odcházející Xko podrobila drtivému výslechu, jako kdyby čekala, že za tou slušnou fasádou narazí na drogové doupě. Vše zkoumá, vše chce vidět, omlouvá se, chce vědět, za co platí. Pochopitelně. Dcera má dvacet a nastupuje do posledního ročníku na střední, na prázdniny brigáda. Mám obavy. Nechci z nás dělat partu důchodců, ale tak nějak jsme se tady sešli... No, nějaká ta věková propast už tady bude. Ale sakra, nejsem žádná stará kedlubna, ne? Já přece vyjdu s každým!

1. července

Nezačali jsme zrovna nejlíp. Vanda si ráno přivezla první věci a zabrala erární matraci pro návštěvy. Pak zase zmizela. To nám zkazilo plány, měla přijet až za týden. Měli jsme na bytě menší sešlost a na matraci jsme chtěli uklidit společensky unavené jedince. Protože se Vanda nevracela, milou matraci jsme si zase vzali a poklidili na ni vrávorající návštěvu. Byly přibližně dvě v noci, když ve dveřích zarachotil klíč a do párty nám vpadla blonďatá kštice s rozmazanou rtěnkou. S mnoha omluvami jejím směrem jsme tedy drahé hosty vyklepli zase zpátky na zem a postel jí vrátili. Tiše prohlásila, že je to v pohodě a nic víc neříkala. Asi z toho byla trochu nesvá, možná že se i stydí před tolika lidmi.

2. července

Vanda bude asi dost svérázný typ. Prý přerušila studium kvůli hudbě a teď se zase vrací na školu, protože to neklaplo. A má strach. Diskutujeme o češtině a literatuře. Ona vůbec nečte, neví, jak to dá. Nabízím své síly, pokud bude stát o pomoc. Obhlídka bytu. Ukazujeme jí všechny místnosti, poličky a skříně, které zdědila po X. Pračka, pokoje, místo v lednici. Vanda kývá.

3. července

Ranní ticho náhle prořízne řev a já na posteli se brutálně vyděsím. Vanda vstává a jako budík má nastavenou metalovou pecku, která burácí od prvního tónu. Nejvyšší možná hlasitost. Zprudka se posadím, oči mi vylézají z důlků. Vanda se omlouvá, prý ji nenapadlo, že to je tak slyšet. Večer čára přes rozpočet. X přijel a odvezl si SVÉ zatemňovací závěsy z ložnice do nového bytu. Takže tady budeme mít světlo už od šesti od rána. Slibuju Vandě, že se o to postarám, tento týden chci stejně do Ikei. Vanda kývá.

7. července

Vanda s maminkou přivezly nové zatemňovací závěsy a fůru vybavení do plně vybavené kuchyně. Pánve, hrnky, mixér, hrnce, koření a přísady, ovoce a zelenina. Vanda si totiž frčí na zdravé stravě, chodí do fitka a v životě by nepozřela nic, co si sama neuvařila. Z kuchyně máme náhle skladiště a mě začíná jímat mírná hrůza. Pak mi Vanda slavnostně ukáže nový závěs. S podezřením zírám na tenoučký balíček v jejích rukách, za zadkem maminka. Vanda nadšeně prohlašuje, že se jí moc líbil, protože vypadá tak pěkně a není průhledný. Navíc byl ve výprodeji, narazili na něj v Kiku...

Přestávám ji vnímat a v hlavě mi rezonuje ozvěna jejích slov. Průhledný?

8. července

Nedá se tady spát. Na oknech nám visí cár plátna. Když se do toho po ránu opře slunce, plátýnko se rozzáří jasnou bílou, je to jako stěna ze samých žárovek. Každé ráno mě budí to šílené vyzvánění. Vanda to vytípne a odejde vařit, mobil nechá na polštáři. Za deset minut zvoní znovu. Šílím. Maminka dojela na návštěvu. Pozoruju, že Vanda toho moc nenamluví. Jestli ona se nejeví klidná a milá, protože nemá co říct.

9. července

Nová epizoda do deníku v mé nepřítomnosti. Háčko se vrátilo v sedm ráno ze šichty, Vanda v osm vstala, zavřela se v kuchyni a pět hodin tam vyvařovala. Nekecám. Hrčela mixérem, bouchala, rachotila pánvema. Háčko není ani tak naštvané, jako spíš nasrané. Se spaním byl utrum a navíc tam prý Vanda nechala solidní binec.

10. července

Chm. Vanda nedokáže umýt nádobí. Nechává po sobě kopec harampádí a všechno je to špinavé, i když je to vlastně umyté.

11. července

Jako každý den mě vzbudí Vandin budík. Začínám být asi otrlá, už si na posteli nesedám, jen otevřu oči. Vanda si postěžovala, že máme v kuchyni málo světla a v pokoji naopak moc. Taky má pocit, že ji šikanujeme, protože má všude ty nejnižší poličky. Maminka dojela na návštěvu.

12. července

Jak já nenávidím metal. Máme černé utěrky. Ta holka s tím snad vytírá i podlahu, ne? Dnes opět stížnost na málo světla v kuchyni. Pak Vanda na své poměry nezvykle rozjede a mile dodá "ale to napravíme,". Vtipkujeme, že hodlá vybourat díru do zdi.

13. července

Všechno nádobí je špinavé, utěrky jsou špinavé a já zas ráno párty s budíkem. Vanda šla večer na nějakou sešlost. Vrátila se už za dvě hodiny. Slečna Há se s ní snažila konverzovat a vyptávala se, jak bylo. Prý se tam s ní nikdo nebavil, ale to nevadí, protože o takové blbečky stejně nestojí. Tím pokus o přátelský rozhovor skončil. Há čuchá zradu. A taky je naštvaná, že po ní pořád musí uklízet. Zastávám se jí. Ne, že bych neměla stejné námitky, ale nechci, aby ta nová měla pocit, že ji tady jen buzerujeme a tak. To chce klid a všechno se postupně zajede.

14. července

Otevřela jsem dveře na záchod a pod nohy se mi vykutálel toaleťák! Takže ONA je dokonce líná vrátit ho zpátky na římsu?! Prostě při odchodu pohodí papír na zem a čeká, kdo ho zvedne? Hlavně, že je to největší atlet v Brně, ale natáhnout ruku nebo se pro něco nedej bože sehnout, to ne! A jestli přede mnou někdy někdo řekne slovo metal, rozškubnu ho jak hada!

Vždycky jsem si pošetile libovala, jak se dokážu vyhýbat těm supr čupr ultra výhodným slevovým akcím, které mají velké obchody. Supermarkety, elektra, butiky s oblečením. Že nestojím jako trotl v řadě půl hodiny před otvíračkou kvůli levnějšímu melounu nebo base piv. Že se neperu se žádnou z těch hysterek o zlevněné triko či rádio. Nejsem vyzbrojena sadou igelitek visících proklatě nízko u pasu, mým revírem není nákupák a mými protivníky nejsou matky na mateřské a důchodci. No a pak do Lidlu dovezli ty pitomé softshellové bundy, které mi velmi padly do oka. Nebylo to sice nic, bez čeho by člověk nemohl žít, ale jak jsem na ně zálibně koukala, ujišťovala jsem se, že by se mi taková praktická věc hrozně hodila. Navíc i další členové mé rodiny, mí přátelé, ti všichni vyjádřili touhu je mít, proto jsem byla do tohoto minového pole vyslána jako agent na misi. Cíl: Nakoupit šest bund. A tak jsem se ocitla v sedm ráno před Lidlem.

Ještě večer před tím jsem se rodičů dobromyslně nabídla, že jim taky něco vezmu. Starostlivě se mě zeptali, jestli tam skutečně chci jít. Protože jsem to odkývala, dala mi má životem zběhlá maminka několik cenných rad z manuálu Úspěšný partyzán: "Nedávej si hezké oblečení, ještě ti ho tam někdo roztrhne. Na takové akce se chodí v tom nejhorším. Vem si košík z domu, ten budeš mít pořád při ruce. Kašli na barvy a vybírání, naházej do něj všechno, co najdeš, pak to bokem probereš a zbytek vrátíš. Obcházej to víckrát dokola, vezmeš, co vrátí ostatní. Čekej." Což ve mně vzbudilo pocit, že na tohle budu potřebovat minimálně pepřák. Táta, který byl při tom, se po poslední větě ironicky ušklíbl: "Nakupování hodné jednadvacátého století."

Bránou do ráje jsem prošla přesně v 7:05 SELČ. Okamžitě mi padl zrak na dav lidí zaplňující druhou polovinu budovy. Jeho centrem byly košíky s novým trekingovým oblečením. Odhodlaně jsem sevřela svůj košík a s pocitem, že si počínám jako ti vysmívaní lidé z Českého snu, vyrazila do centra dění. Jednou jsem tady, tak chci své bundy! Ale jinak jsem děsně nad věcí.

Prodrat se k nim dalo práci, čím víc jsem se blížila, tím hustší byl dav, až jsem zůstala zaseknutá na jednom místě. Překvapeně jsem zjistila, že hledím tváří v tvář staré rodinné známé, která naopak zůstala zaseknutá při své snaze odejít. Mile se na mě usmála: "Jdeš pozdě, už tam nic není!"

 Celá ta věc začala, když si rodina v jednom domě náhle usmyslela, že by bylo fajn zase jednou zorganizovat nějaké to poklábosení nad kafíčkem. Proto zavolala rodině v jiném domě, že se má dopravit a cestou nabrat rodiče. Kterým mimochodem táhne na devadesát. Sraz za dvě hodiny. Což je problém, žije-li tento pár s třetí rodinou v domě hodinu vzdáleném místu konání. A navíc o tom, že mu někdo právě připravil odpolední program, nemá nejmenší ponětí.

 Tak se stalo, že se nám mezi dveřmi najednou zjevil strýc a hledal babičku s dědečkem. Ti zrovna odešli na hřbitov měnit svíčky, a tak jsme ho jen nevzrušeně poslali v jejich stopách. Strýc se bez vysvětlení otočil na podpatku, nasedl a odjel. Tam je po shledání bez větších rozpaků začal hnát do auta, jen tak jak byli ve svátečním hřbitovním, to jest ve starých ošoupaných hadrech. Byli by bývali odjeli bez jediného slova, kdyby se naše babča nerozpomněla, že jí doma zrovna kyne těsto. Což je těžce neřešitelný problém, zvlášť když žijete s dalšími lidmi. Ale babička donutila synáčka zase otočit směr, aby ho s sebou přibalila na cestu.

 Díky tomu jsme se vlastně dozvěděli o jejich odchodu. Kdyby se svědomitě nevrátili pro jeden buchtový polotovar, člověk ani netuší, že mu právě někdo odlifroval příbuzné. Takhle jsme ale měli tu příležitost sledovat neuvěřitelnou scénu záchrany jedněch kvasnic. Na ulici stálo auto s nastartovaným motorem, v něm trčel nasoukaný dědeček v zablácených kalhotách, kterému kvůli nedostatku času nebylo dovoleno se převléknout, strýc stál ve dveřích a hlasitě popoháněl vrásčitou starou paní, která kolem pobíhala s mísou a válečkem v ruce.