Asi se mi nikdy nestalo, že bych hlavní postavě přála pár zpřelámaných kostí. V případě vykutálených "přátel" prostoduchého Anderse tomu tak bylo. Do téhle knihy jsem se nadšeně pustila na doporučení, že to není recyklace Staříka. Že je to jiné. A víte co? Není.

Zabiják Anders se sice snaží, přináší novou trojici hrdinů, nové prostředí (podsvětí) a nové problémy, ale ta stejná šablona tam prostě je. Zase je hlavní hrdina (velmi mírně řečeno) natvrdlý, zase má kolem sebe partičku vychytralých šibalů a zas je někdo pronásleduje kvůli penězům. A přitom to Stařík není – ten byl a navždy bude první.

"Stařík byl kombinací roztomilého stáří, jednoduchosti, bezstarostnosti, což dohromady vytvářelo groteskní, ale skvělou postavu. Anders je jenom velká tupá mlátička.”

Viděla jsem Eurovizi. Včera. Cca dvě hodiny. Stále čekám, kdy mi někdo vysvětlí, co na tom lidi všude po Evropě mají. A čím to je, že jen my Češi (údajně) v tom vidíme slátaninu? Jsou divní oni, nebo my? 

Aby bylo jasno hned na začátku, o Eurovizi toho moc nevím. Mé vzdělání se omezuje jen na to, co mi kdy naservírovala média. Čili jedu informace v pořadí "nic, nic, nic", "za měsíc nás na Eurovizi reprezentuje zpěvačka XY", kterou poté následuje "Česká republika do finále nepostoupila" a "včera byla Eurovize, nejsledovanější a nejmónstroznější akce svého druhu". A pak znovu začíná fáze "nic", díky které nastane sladké zapomnění. Díky ó velký mocný Bože ČT za tento cyklus.