Celá ta věc začala, když si rodina v jednom domě náhle usmyslela, že by bylo fajn zase jednou zorganizovat nějaké to poklábosení nad kafíčkem. Proto zavolala rodině v jiném domě, že se má dopravit a cestou nabrat rodiče. Kterým mimochodem táhne na devadesát. Sraz za dvě hodiny. Což je problém, žije-li tento pár s třetí rodinou v domě hodinu vzdáleném místu konání. A navíc o tom, že mu někdo právě připravil odpolední program, nemá nejmenší ponětí.

 Tak se stalo, že se nám mezi dveřmi najednou zjevil strýc a hledal babičku s dědečkem. Ti zrovna odešli na hřbitov měnit svíčky, a tak jsme ho jen nevzrušeně poslali v jejich stopách. Strýc se bez vysvětlení otočil na podpatku, nasedl a odjel. Tam je po shledání bez větších rozpaků začal hnát do auta, jen tak jak byli ve svátečním hřbitovním, to jest ve starých ošoupaných hadrech. Byli by bývali odjeli bez jediného slova, kdyby se naše babča nerozpomněla, že jí doma zrovna kyne těsto. Což je těžce neřešitelný problém, zvlášť když žijete s dalšími lidmi. Ale babička donutila synáčka zase otočit směr, aby ho s sebou přibalila na cestu.

 Díky tomu jsme se vlastně dozvěděli o jejich odchodu. Kdyby se svědomitě nevrátili pro jeden buchtový polotovar, člověk ani netuší, že mu právě někdo odlifroval příbuzné. Takhle jsme ale měli tu příležitost sledovat neuvěřitelnou scénu záchrany jedněch kvasnic. Na ulici stálo auto s nastartovaným motorem, v něm trčel nasoukaný dědeček v zablácených kalhotách, kterému kvůli nedostatku času nebylo dovoleno se převléknout, strýc stál ve dveřích a hlasitě popoháněl vrásčitou starou paní, která kolem pobíhala s mísou a válečkem v ruce.